Tento chlápek, vlastním jménem Gregory Rybarski, je v poslední době snad ještě aktivnější, než v dobách největší slávy kapely Enuff Z`Nuff na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy bodoval s prvními dvěma alby i v oficiální americké hitparádě, ale kapela byla zevnitř rozežírána osobními spory a drogovými problémy (na ty dojel zejména kytarista Derek Frigo, který v roce 2004 zemřel na předávkování koktejlem heroinu a kokainu). Tyyto aspekty už pominuly. Chip Z`Nuff je v Enuff Z`Nuff jediným původním členem, ale od rozchodu s letitým parťákem frontmanem Donniem Viem nakopl kapelu k takové aktivitě, že vydává v podstatě každé dva roky novou desku a přitom ani nezapomíná na sólovou dráhu. Při restartu kariéry Enuff Z`Nuff vydal Chip v roce 2015 dobrou sólovku „Strange Time“, na níž teď navazuje albem „Perfectly Imperfect“. Poněkud překvapivě se na něm snaží dostat z hájemství současného zvuku domovské kapely, která vykazuje větší příklon k hardrockové přímočarosti. Chip na to jde trochu jinak.
Příchuť psychedelie šedesátých let, odraz beatlovského alba „Sgt. Pepper`s Lonely Hearts Club Band“, spojená s pozlátkem hollywoodské glammetalové scény osmdesátých let, to byly hlavní atributy, s nimiž Enuff Z`Nuff vtrhli na scénu koncem osmdesátých let. V záplavě vlasatých kapel působili se singly „New Thing“ a „Fly High Michelle“ a halucinogenně rozostřenými videoklipy více originálním dojmem než desáté kopie Poison či Mötley Crüe. V devadesátých letech, kdy v kapele vydržel jen Chip a Donnie Vie, kapela trochu setřásla hollywoodské manýry a vrhla se do víru více psychedelického, alternativního zvuku. Do doby alb „Seven“ či „Paraphernalia“ míří Chip se svou sólovkou. Účelem není zachytit ducha té doby (která pro Enuff Z`Nuff nebyla nejlepší), ale spíše výrazově připomenout trochu opomenuté desky a udělat album, které by nemělo být kladeno na roveň novým dílům domovské kapely, které těží z nejslavnější vlastní minulosti.
Zajímavá je sestava, která album nahrávala. O zpěv, baskytaru a doprovodné kytary se postaral Chip, kytarová sóla a vyhrávky svěřil pravé ruce Davida Coverdalea ve Whitesnake, Joelovi Hoekstrovi. Ten se krotí, nenabízí kytarové eskapády jako u Bílého hada a hraje vesměs nenápadně a podřízeně náladě skladeb. Bicí nástroje si rozdělili tři hráči, největší díl práce odvedl člen Enuff Z`Nuff Daniel Hill, který natočil klasické bicí. Daxx Nielsen z Cheap Trick a bývalý bubeník Guns N`Roses a Chipův letitý spoluhráč z jiných projektů, Steven Adler, si vzali pod svá křídla akustické zvuky bicí soupravy. Na výsledek to takový vliv nemá, ten je jasně podřízen Chipově dikci a jeho typickému hudebnímu stylu.
Deska působí sevřeně, spojená mlžným, psychedelickým oparem, kam přesně zapadá Chipův hlas. Má jasný vrchol v hitové „Heaven In A Bottle“, kterou nenapsal Chip, ale vznikla v dílně jeho bývalého parťáka Donnieho Vie a představuje vrcholné dílo ve stylu původních Enuff Z`Nuff. Zbylé skladby, včetně závěrečné coververze „Honaloochie Boogie“ od Mott The Hopple, stojí trochu ve stínu této skladby, ovšem vytvářejí soudržnou masu skladeb, akcentujících silný vliv The Beatles i hippie hnutí šedesátých let, transformovaných do roku 2022. Pokud bychom mezi nimi hledali ty nejlepší, je dobré zaměřit se na „Welcome To The Party“ (o žádný párty kousek se nejedná), „Ordinary Man“ a „Heroin“, ukazující, že po více než třiceti letech kariéry má Chip stále co říct. Vlastně mu odpustíte i fakt, že v „Doctor“ a „Roll On“ už to s psychedelickým přístupem a unylostí svého zpěvu poněkud přehnal.
Pro fanoušky stylu, jaký Chip léta hraje, nebude tahle deska žádným velkým překvapením ani zklamáním. Skladby se dostávají pod kůži poněkud pomaleji, ale leckteré z nich (v čele s „Heaven In A Bottle“) o to déle zůstanou v uších. Důležitá je trochu neuchopitelná atmosféra, zahalující album na řadě míst do hustého marihuanového kouře. Není to však ta poloha, pro kterou kdysi byli Enuff Z`Nuff tak uznávanou kapelou?
|
