Podívejme se na to, co zbylo z pekelné severské líhně black metalu začátku devadesátých let… Nejviditelnější symbol Mayhem se neuškvařili v Luciferově kotli, přežili svou smrt, ale dnes už jsou jinou kapelou, i když se snaží o částečně nedůvěryhodný návrat ke kořenům. Emperor v podstatě nefungují a dávají se dohromady jen pro lukrativní festivalová vystoupení. Darkthrone rohatého zradili, začali si pohrávat s punkem a klasickým heavy metalem a dnes točí alba spíše pochybné úrovně. Immortal neví, zda jsou živá kapeau a jejich bývalý frontman, ukázková panda Abbath, si k aktivnímu muzicírování sem tam odskočí z protialkoholní léčebny. Burzum jsou kapitola sama pro sebe, protože znovu fungují pouze na ploché ambientní bázi a Varg Vikernes je uvádí k životu jen ve chvílích, kdy se nudí poblíž francouzské riviéry. Jsou tady ale ještě Dark Funeral… V dobách, kdy hořel kostelík Fantoft, bodalo se do živých těl a časopis Kerrang! vydal slavný článek „The Ugly Truth About Black Metal“, plný Euronymova a Vargova chvástání, číhali v pozadí. Byli to mladíčci, jimž všechny činy vzešlé z plesnivého sklepa Euronymova obchodu Helvete imponovaly a už tehdy je spojovala neochvějná víra v Satana i potřeba ničit vše křesťanské.
Parta, kterou už třicet let vede kytarista a vyznavač LaVeyova výkladu satanismu Lord Ahriman, debutovala ve chvíli, kdy na události let 1992 a 1993 pomalu padal prach zapomnění a Fantoft se začínal znovu vzpínat k někdejší majestátnosti. Počinem „The Secrets Of The Black Arts“ přilili svou trochu oleje do pomalu skomírajícího ohně „pravého norského black metalu“ (ač oni sami jsou ze Švédska) a podpořili nový plamen, který měl zachvátit celý svět. I díky nim se black metal stal znovu symbolem mladých posluchačů, kteří věděli o zvrácených činech začátku devadesátých let jen z doslechu. Na debutu nastavili laťku, a i když v dalších letech v kapele chyběl kytarista a hlavní tvůrce alba Blackmoon (v roce 2013 spáchal sebevraždu), Lord Ahriman držel neochvějně prapor Dark Funeral i v dalších letech, aniž by jen o píď uhnul ze směru, který si kapela vytyčila na prvním albu. Díky tomu se stali jistotou, větší než jejich kdysi nedostižné modly.
Od chvíle, kdy Ahrimanova parta ohlásila, že po šesti letech vydá desku „We Are The Apocaplypse“, nebylo nejmenších pochyb o tom, jak bude znít. „No trendshit!“ hlásal kdysi Ahriman a ve svém přesvědčení nepolevuje, ani když mu táhne na padesátku. Má stále dost síly na pořádně natlakovaný atak, stále si na obličej maluje trochu přežitý warpaint a LaVeyovu Satanskou bibli čte se stejným zaujetím jako kdysi. Díky této neústupnosti zní „We Are The Apocalyse“ stejně jako klasická alba. Vychází v jiné době, hranice vnímání všeho hnusného a odporného jsou už posunuty o třídu jinam, ale tato deska znamená především poctivě a brilantně odvedenou práci. Je to jen rutina nebo skvěle zvládnuté řemeslo od mistrů svého stylu? V případě Dark Funeral se miska vah převažuje na druhou stranu. Od stylového obalu, z něhož čiší chlad polárních plání, stejně jako mrtvolné, postapokalyptické ticho až po celkovou hudební náplň, která se více než co jiné drží tradičních blackmetalových hodnot.
Nejedná se pochopitelně o desku jako z poloviny devadesátých let, protože sami nejzarytější hudebnící, lpící na tradicích, pochopili, že v dnešní době si nemohou dovolit udělat album se „záměrně“ zpraseným zvukem. Ten je to jediné, co Dark Funeral posouvá do současnosti. Vyniknou v něm Ahrimanovy melodické vyhrávky (nejčitelnějši ve skladbě „Leviathan“), prospívá projevu zpěváka Heljarmadra, jemuž je rozumět každé slovo, což je plus oproti starým albům Dark Funeral, či jiných blackmetalových veličin. Hudební náplň skladeb je na svém místě a vrchovatě plní stylové škatulky. Vpád do nahrávky v podobě blasfemické bouře „Nightfall“ načrtne v pěti vteřinách vše, co fanoušek od Dark Funeral chce. Deska i po ultrarychlé úvodní skladbě jede ve vichřičném duchu a když přece jen kapela ve „When I`m Gone“ zpomalí, rozhodně se od ní nedá čekat stylové vybočení. Lehce ožijí reminiscence na slavnou mayhemovskou „Freezing Moon“, protože Dark Funeral dobře ví, že určitá pestrost je pro jejich desky nutná. Tentokrát si to uvědomovala ještě silněji než u minulých počinů „Angelus Exoru Pro Eternus“ a „Where Shadows Forever Reign“, čímž obě alba o fous i předčí.
„We Are The Apocalypse“ je typická práce Dark Funeral. Švédi s ní naplňují svů vysoký standard beze zbytku a mohou být dobrou variantou pro ty, kteří touží po nejklasičtějším black metalu, konečně opatřeného pořádným zvukem. Ač je podřízen hledisku moderní doby, dodává jejich tvorbě nový rozměr a díky němu nezní Dark Funeral jako zaprášená, stěží poslouchatelná záležitost z devadesátých let.
|
