Lodě už roky hnijí v zátoce Asa Bay a jen po nich běhají smradlavé krysy. Kapitán opustil pozemskou tělesnou schránku a zamířili do Valhally. Je ticho. Slavné vojsko Quorthonovo spí. Kdysi pálilo nepřátelská pobřeží, drancovalo celou Evropu, mělo sílu sta tisíc mužů, nebálo se krve, ohně, ani smrti. Všechno zmizelo. V jejich středu se ale našel jeden, který by chtěl zašlou slávu „Černé známky“ oprášit stůj co stůj. Stejně jako Thomas Forsberg stvořil svého Quorthona, Olve Eikemo po jeho vzoru přijal válečnické jméno Abbath. Už absolvoval řadu slavných bitev, dokonce stanul v šiku Nesmrtelných. Dnes je náčelníkem vlastní hordy, pořád skryt za typickým válečným malováním, ale čím dál více se stylizující do svého dřívějšího guru Quorthona. I když je jen jeho učedník, je znát, že se Mistrovi pod ruce díval hodně důkladně.
Abbath neztrácí vlastní specifickou tvář, temnou, mrazivou sílu Immortal. Minulé album „Outstrider“ jí dokázal prosytit, i když se stavěl čelem k vlivům Venom a laškoval také s čistým heavy metalem. Na „Dread Reaver“ je to mírně jinak. Špína a ztuchlina klasiků Venom je pořád čitelná, stejně nezaměnitelná jako Abbathovy vichřičné poryvy kytar. Na většině „Dread Reaver“ ale máte pocit, že jste se zastavili někde mezi deskami „Under The Sign Of Black Mark“ a „Blood Fire Death“, že se ozývá hlas ze záhrobí a ožívají krvavé praktiky hraběnky Bathoryové. Abbath pečlivými tahy kytar vymalovává tehdejší atmosféru a míří do dob úsvitu black metalu, jehož tváří se v dalších letech stal i on. Jako kdyby opsal kruh a vrátil se k časům, kdy poprvé do nozder nasával práchnivějící zárodky černého kovu. Nehledá už své místo v bájné říši Immortal Blashyrkh, odkud byl před lety vyobcován bez cti, místo toho v úvodní skladbě „Acid Haze“ řeže toporná thrashmetalová polena, vrchovatě umazaná od blackmetalového pekelného mouru.
V „Scarred Core“ kráká a skučí jako Quorthon v dobách „The Return…“, z rukávu sype podobnou atmosféru jako měli Master`s Hammer na slavném „Rituálu“. Prostor dostávají i epické plochy. Neevokují příliš Abbathovo předchozí působiště, ale znovu míří k tvorbě Bathory, tentokrát k heroickému opusu „Blood Fire Death“. Tam se Abbathova úklona ke Quorthonově tvorbě uzavírá, protože k přechodu k „Hammerheart“ zatím ještě nenašel dost odvahy. I jeho hlas často osciluje v tomto období, v „Myrmidon“ se dokonce vzdává typicky krákoravého projevu a snaží se občas nasadit i čistý zpěv. Tento přístup vykupuje v dalších pasážích verši s kadencí Kalašnikova nebo zlověstným chroptěním v „Septentrion“. Do podobného konceptu návratu do osmdesátých let, kdy Abbath ještě hudebně činný nebyl, zapadne i předělávka Metallicy „Trapped Under Ice“, jíž dává zpěvák paradoxně nejvíce atmosféry Immortal z celé desky. Zajímavé by bylo, jak by si poradil třeba s „Nothing Else Matters“…
Oscilace mezi světy Immortal a starými blackmetalovými kořeny (ano, Bathory…) na „Dread Reaver“ převažuje hodně k druhé variantě. Ten, kdo Abbath obdivoval na „Battles In The North“ nebo „Sons Of Northern Darkness“ nebude asi příliš nadšen. O to více album přesvědčí pamětníky vzpomínající se slzou v koutku oka na mystické doby „návratu temnoty a zla“. Už jen proto, že nejde o úplný recyklát, ale dobře připravenou a promyšlenou nahrávku. Ne však nejlepší, pod jakou se Abbath kdy podepsal.
|
