„Jsem ještěrčí kráááál…“, hulákal do horké letní noci Jim Morrison. Připadal si jako vládce Sunset Stripu, pupku světa. Bylo léto 1967, kapela The Doors se právě stala celoamerickou senzací a on novým sexy symbolem milionů dospívajících fanynek. Už dávno nebyl plachým mladíkem, který si tajně zapisuje největší tužby do veršů a recituje je pouze své životní lásce Pamele Courson. „Z Jima se s obrovským úspěchem stalo monstrum,“ řekl k Morrisonově přerodu klávesista The Doors Ray Manzarek. Zpěvák v sobě objevil vlastnosti, které fascinovaly, ale zároveň i děsily. Byl posedlý temnými stránkami života, smrtí, drogami i chlastem. Tato dosud skrytá část jeho osobnosti se vzrůstající sebedůvěrou se začínala probouzet čím dál tím častěji a přerůstala něžnou a citlivou stránku romantického básníka. Připadal si jako nesmrtelný a začínal se zubatou pomalu rozehrávat ruskou ruletu, o níž si ještě myslel, že ji může vyhrát. Ztratil jakékoliv zábrany. Fyzické i morální…
V dubnu 1967 vtrhla do hitparád tříminutová verze (původně sedmiminutové) „Light My Fire“, což pro The Doors znamenalo další stupeň popularity. Skladba se uhnízdila na prvním místě oficiálního amerického žebříčku a následující týdny se zdálo, že ji nic nedokáže sestřelit. Kapela vyrazila na cesty, na které vzala stylové souputníky, rovněž začínající vlasatce Grateful Dead, což způsobilo velké pozdvižení, protože zmíněná dvojice patřila (spolu s Jimim Hendrixem) k tomu nejdivočejšímu, co zaoceánská scéna nabízela. Morrison začal rozjíždět divokou show, v transu na pódiu předváděl šamanské tance, po nichž padl vyčerpaný (a sjetý) na prkna, na nichž ležel i několik minut. Zapsal si první veřejný skandál, když kapela vystoupila v televizní show moderátora Eda Sullivana, kde měla zahrát „Light My Fire“. Sullivan i dramaturgové pořadu trvali na tom, aby Morrison změnil text, který v jedné části odkazoval na drogové stavy. Vše bylo dohodnuto, živé vysílání spuštěno, ale Jim se na slib zvysoka vykašlal a skladbu prezentoval v jejím původním znění. O titulky v bulvárním tisku bylo postaráno.
„…zvláštní dny nás zastihly a přes jejich zvláštní hodiny,
se loudáme osamocení, zmatená jsou těla, zneužité vzpomínky
když prcháme ze dní do zvláštní omamné noci…“
To se stalo v září 1967, v době, kdy bylo připravené k vydání druhé album „Strange Days“. The Doors jej natočili ze skladeb, které měli připravené již v dobách debutové desky, ač se nejedná o věci, které by kvalitativně na debutovou nahrávku nestačily. Kapela ve svých začátcích zažívala umělecký přetlak, ještě nebyla ničena svými závislostmi ani osobní nevraživostí, jak tomu bylo v dalších letech. Nejpilněji v tomto ohledu vystupoval Ray Manzarek, jehož nápady se staly zásadními pro všechny věci alba. Přestože autorství hudby je připisováno všem členům, je jasné, že klávesista se vyprofiloval v největší hudební veličinu kapely a kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore ve svých partech jen rozvíjeli jeho prvotní vize. Morrison album opentlil znovu netradičními, trochu neuchopitelnými texty, v nichž vyniká jeho umění práce se slovy, ale jako instrumentalista byl sotva průměrný. Vše dohromady do sebe zapadlo i podruhé.
Na „Strange Days“ je pozoruhodné, že i když album vznikalo prakticky současně s debutovým materiálem, má deska naprosto odlišnou atmosféru. Z prvního alba je znát mladické nadšení a kontrastní poloha mezi dnem a nocí (tedy mezi hravější a temnou stránkou The Doors), kdežto „Strange Days“ se halí do mlžného psychedelického oparu od prvních tónů titulní skladby, v níž Manzarekovy klávesy koketují jak se space rockem, tak rozostřenou tváří hnutí hippies. Skladba jednou z největší klasik alba a dokumentuje stav, v jakém se kapela (či sám Morrison) nacházela. V jakémsi polovědomí, s těžkou kocovinou, ovšem stále vědoma si toho, co dělá, což nebylo v dalších letech úplně běžné. Titulka album halí do tajemného hávu, z něhož vykukuje jen pár věcí, zejména singlové hity „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“, které jako kdyby chtěly navázat na úspěch „Light My Fire“, ovšem v méně opulentním hávu. K nim lze zařadit ještě „Moonlight Drive“, prazákladní skladbu, jejíž text svedl Morrisona a Manzareka v roce 1965 dohromady.
„…lidé jsou zvláštní, když jsi cizinec,
tváře vypadají zle, když jsi osamělý,
ženy se zdají zkažené, když jsi nežádoucí
ulice jsou křivé, když jsi na dně,
když jsi jiný, tváře vycházejí z deště,
když jsi jiný, nikdo si nevzpomene na tvé jméno…“
Zbylé písně představují materiál, který by na debutu působil možná i nepatřičně. „You`re Little Lost Girl“, „Unhappy Girl“ či „My Eyes Have Seen You“ ukazují tvrdší tvář The Doors, zejména poslední jmenovaná je hypnoticky zrychlovanou hardrockovou skladbou, v níž hodně prostoru dostává Robby Krieger se svými pokřivenými, monotónně tepanými sóly. Na závěr alba kapela nasadila desetiminutovou suitu „When The Music`s Over“, o níž tvrdila, že je pokračovatelem „The End“, ovšem nadčasovost skladby z debutu nedosahuje. Nemá tak mystickou a podivně krásnou atmosféru, a i když jí nechybí zajímavé a fanoušky ceněné momenty, je největší slabinou desky. Po většinu čase se tváří jako klasická rocková věc, v níž The Doors stěžejní nápady natahují na bezmála neúnosnou mez, takže se rozplývá původně zamýšlená návaznost na „The End“. Dramatičnost vykoukne v druhé polovině stopáže, ale ani ta nedokáže zachránit poněkud rozpačitý dojem kompozice.
„Je to komerční sebevražda,“ komentoval album producent Paul Rothchild ve chvíli, kdy bylo jasné, že prodejních čísel debutu nebude dosaženo a první místo hitparády zůstane „Strange Days“ zapovězené. Druhá deska obsahuje poněkud těžší materiál než debut, ale v historickém účtování nestojí ve stínu svého předchůdce. Největší hity „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“ splnily svůj účel a ač se jim nepodařilo dosáhnout popularity „Light My Fire“, udrželi jméno The Doors v popředí zájmu. Kapela se dostala i na přední stránky celostátních tiskovin, když byl Morrison zatčen přímo na koncertě v New Haven, který se uskutečnil 9. prosince 1967. V zákulisí jeden z policistů, kteří měli zajišťovat bezpečnost, načapal Morrisona při intimnostech s jednou z fanynek a jelikož nevěděl, že jde o hlavní hvězdu večerního programu, chtěl zpěváka vykázat ven z haly. Ten si nic nenechal líbit a pustil se s mužem zákona do potyčky. Došlo i na slzný plyn, stříknutý do Morrisonových očí. To zpěváka rozzuřilo do běla a během koncertu se rozhodl si s policí vyřídit účty. Došlo k potyčce, která skončila jeho odvezením do cely předběžného zadržení. I když následně byla obvinění stažena, jistá pachuť z Morrisonova chování v kapele zanechala první výraznou brázdu.
|