Po incidentu v New Haven začali členové The Doors přehodnocovat svůj dosavadní přístup a částečně korigovat i v podstatě nekritický vztah k Jimu Morrisonovi. Bubeník John Densmore jej nemohl vystát delší dobu, zejména když po něm Morisson při koncertech házel různé předměty nebo spadl do bicí soupravy. Manzarek se Morrisonovi snažil domlouvat z pozice „staršího bratra“, ale bylo vidět, že slova nepadají na úrodnou půdu. Klávesista se problémy snažil hodit za hlavu a soustředil se spíše na tvorbu nového materiálu, který začal být vydavatelskou společností důrazně vyžadován. Problémy nedělal jen Morrison, i když se drtivá většina z nich snesla na jeho hlavu. Nezúčastněným stylem působil také tichý a poněkud nenápadný Robby Krieger, který si pomalu pěstoval drogový návyk. Nevyváděl morissonovským stylem, spíše se začal stávat čím dál nespolehlivější (nebylo to však nic proti frontmanovi), vyprchalo z něho někdejší nadšení a své party přehrával rutinním způsobem. Ve stínu zvířecího chování Jima Morrisona jeho problémy ale kapele i managementu unikaly.
Jim omezil na minimum konzumaci tvrdých drog poté, co zjistil, že Pamela Courson potají užívá heroin. Občas si dal meskalin nebo marihuanu, ale to bylo tak všechno. Pil však jako Dán. Tradovalo se, že v době, kdy The Doors končili s propagací alba „Strange Days“ dokázal za den vypít až tři láhve whisky, což se podepisovalo na jeho fungování - vyváděl na pódiu, padal z něho, hádal se s publikem nebo vyspával kocovinu v tourbuse. Když bylo rozhodnuto, že kapela půjde natáčet třetí album, byl nepoužitelný. Neměl dokončené texty, nebyl schopen zazpívat čistě ani notu. Tenkrát se ještě dokázal vzchopit. „Byl to velice inteligentní kluk s velkým smyslem pro humor, ale jeho chování ovlivňoval alkohol a špatní kamarádi,“ řekl k dalšímu přerodu Morrisonovy osobnosti Ray Manzarek, který za pomoci producenta Paula Rothchilda zakročil a přitáhl Jima do studia, aby mohlo vzniknout album „Waiting For The Sun“, jež symbolicky uzavírá prvotní část kariéry The Doors.
„…To sídlo je vyhřáté na vršku kopce, pokoje jsou bohaté a pohodlné,
rudé jsou opěrky křesel luxusních a ty nevíš vůbec nic, dokud nejsi vevnitř,
mrtvé tělo prezidenta v autě řidiče, motor jezdí na dehet a kapku oleje,
no tak pojď, daleko to není, na východě čeká nás s carem setkání,
někteří psanci žijí na březích jezera, ministrova dcera zamilovaná do hada,
který žije ve studni na okraji cesty, probuď se, holka, jsme skoro tady,
Jsem ještěrčí král… můžu si dělat, co chci…“
Hudební kritici léta tvrdí, že „Waiting For The Sun“ stojí trochu ve stínu „Strange Days“ a nemá šanci překonat debutovou desku. Takový odsudek je příkrý, protože deska disponuje neuvěřitelnou vnitřní silou a je až nepochopitelné, kde ji kapela nabrala v době, kdy řešila prakticky neřešitelné problémy s Morrisonem. Díky tomu, i díky řadě hitů (které však nebyly tak žhavé jako „Light My Fire“) se „Waiting For The Sun“ minimálně „Strange Days“ vyrovná. Velký kus práce udělala úvodní skladba „Hello, I Love You“, ze které se v době vydání stal ještě větší hit než z „Light My Fire“. Jednoduchý, houpavý rytmus a Morrison arogantně deklamující „láskyplný“ text zapůsobil jako magnet na fanoušky a „Hello, I Love You“, ač není nejlepší položkou na albu, se vyhoupla do čela americké hitparády. V okamžiku, kdy se to stalo, bylo vše špatné zapomenuto a The Doors se opět vyhřívali na samém vrcholu popularity. „Nazývají nás králi acid rocku a myslím, že to skutečně tak je,“ podotkl Manzarek, čímž byl definován trochu nezaškatulkovatelný styl The Doors.
Poté, co „Hello, I Love You“ vykopne dveře alba velkým stylem, udeří The Doors na zvláštně hřejivější notu s „Love Street“, kterou Morrison kajícně věnoval Pamele poté, co na něho praskla nevěra se zpěvačkou Velvet Underground Nico, ovšem pak přiznal, že text napsal už dříve. Jeho mantra a vrcholné dílo alba se ukrývá pod názvem „Not To Touch The Earth“. V ní kapela nejprve rozjede zlověstný motiv Manzerových kláves, kam Robby Krieger přikládá jen minimalistické kytarové vklady a Morrison cedí skrze zuby poněkud zmatený text, přesně padnoucí k duchu skladby. Ta přímo exploduje ve schizofrenické mezihře, která se na koncertech stala prostorem pro další Morrisonovy šamanské tance, bičující už tak vypjatou atmosféru. Ač je skladba značně nehitová, dá se považovat za dramatický vrchol desky, jakési ztělesnění všech tehdejších Morrisonových démonů. Ruku v ruce s ní jde ještě „My Wild Love“, nehudební tříminutová vsuvka, evokující jakýsi tajemný indiánský rituál, kam Morrison skryl jeden z textů, který mu, stejně jako jeho básně, nepřišel vhodný ke klasickému zhudebnění.
“…má divoká láska šla jezdit, jezdila celý den,
psala ďáblovi, a žádala ho, aby zaplatil,
ďábel byl ale moudřejší, je čas se kát,
požádal jí, aby mu vrátila, peníze, co utratila,
má divoká láska šla jezdit, jela k moři,
sesbírala nějaké mušle pro její hlavu,
veze se a veze, na chvíli se veze,
než večer zastaví a složí hlavu…“
Album představuje pestrý materiál, jak „Not To Touch The Earth“, tak „My Wild Love“ dokonale fungují vedle ostatních kousků, z nichž vyčnívají dvě ostřejší rockové věci, „The Unknown Soldier“ (manifest The Doors proti válce ve Vietnamu) a závěrečná „Five To One“, opět vybičovaná do šílejícího konce. Z jemnějších kompozic kromě „Love Street“ zaujme niternější „Summer`s Almost Gone“, která skrývá nejpřesvědčivější Morrisonův vokální výkon na desce. „Nejsem žádný zpěvák, jsem básník,“ tvrdil Jim už jako rocková hvězda a tím se vracel na pláž Venice do roku 1965, kde něco podobného řekl Manzarekovi, když mu předložil své texty. Morrison proto trval na tom, aby na „Waiting For The Sun“ mohl jednotlivé skladby prokládat úryvky básní, což Rothchild razantně shodil ze stolu. Jako úlitba Jimovi se text k básni „Celebration Of The Lizard“ dostal na zadní stranu obalu. „Ještěrky a hadi jsou spojovány s podvědomím a se silami zla,“ vysvětloval samozvaný Ještěrčí král svou fascinaci plazy. „Něco hluboce zasutého v lidské paměti reaguje silně na hady, i kdybyste předtím žádného hada neviděli. Myslím, že had ztělesňuje všechno, čeho se bojíme…“
Kapela po vydání „Waiting For The Sun“ zamířila poprvé do Evropy a byl z toho úspěch jako hrom. „Británie přijala The Doors stejně jako Amerika přijala The Beatles,“ psal nadšeně dobový ostrovní tisk. Kapela chtěla dostát pověsti nejlepší kapely Ameriky a proto se Morrison během koncertů vzdal obvyklých eskapád a možná naposledy pracoval stoprocentně pro kapelu. Pít nepřestal, ale dokázal svou posedlost alkoholem držet alespoň na chvíli na uzdě. Když se kapela přesunula do kontinentální Evropy, začalo se vše vracet do starých kolejí. Jako předkapelu si The Doors vzali na cesty Jefferson Airplane, kteří museli svůj set leckdy natahovat i o hodinu, protože Morrison buď nebyl k nalezení nebo se válel zlitý na gauči v šatně. V Amsterdamu musela kapela vystoupit v trojici a Morrisonův hlas suploval Manzarek, protože Jim do sebe nejprve nalil láhev koňaku a poté zchroustal kostičku hašiše, který mu kdosi daroval v Frankfurtu. Manzarek a Densmore zuřili a hrozili Morrisonovi okamžitý vyhazovem. Ten byl ale silný v kramflecích. The Doors na něm stáli silněji, než si zbylí členové dokázali přiznat.
|
