„Zkusil jsem dohnat vlastní mýtus k absurditě, čímž jsem ho chtěl zrušit. Vygumovat,“ řekl na konci šedesátých let Jim Morrison, když viděl, co jeho opilecké chování nechává za spoušť. Pokoušel se kát. Měl pro to důvod, i když lze jen těžko odhadnout, jak vážně všechno myslel. Měl za sebou největší incident svého života, který jemu i The Doors skoro zlomil vaz. 1. března 1969 The Doors měli vystoupit v Miami na Floridě. Morrison na místo dorazil pozdě, protože se pohádal s Pamelou, nestihl letadlo a v dalším spoji se zpil pod obraz. Už měl dost toho, co The Doors představují a pijanským kamarádům z mokré čtvrti na palubě letadla vykládal, že se brzy na kapelu vykašle. Když se večer dopotácel na pódium, neměl do zpěvu velkou chuť a rozhodl se celý koncert pojmout jako one man show. První skladbu „Break On Through (To The Other Side) odehrála kapela instrumentálně, do „Back Door Man“ a „Five To One“ vydával Jim nesmyslné huhňavé skřeky, nemohl se chytit textu, až celou věc vzdal. Když The Doors rozjeli novou skladbu „Touch Me“, která se stala pilotním singlem pro připravované album „The Soft Parade“, Morrison produkci po chvilce přerušil. Místo toho začal opilecky blábolit a když mu na pódiu přistála figurína ovce, Jim ji zvedl a povídá: „Ošukal bych jí, ale je dost malá.“ V dalším okamžiku zaryčel do mikrofonu: „Chcete ho vidět?“ Publikum reagovalo bouřlivě. Co se odehrálo v další minutě, nebylo nikdy spolehlivě potvrzeno. Každopádně drby o tom, že Jim plné floridské hale ukázal ohanbí, se šířily raketovou rychlostí.
Další dny, které The Doors trávili na Jamajce, se rozjelo šílenství. Po návratu do Ameriky byl na Morrisona připravený zatykač. Sám se radši přihlásil na policii. Honba na něho i kapelu začínala. Do kanceláře The Doors začínaly chodit dokumenty se zrušenými termíny koncertů, nikdo s nimi nechtěl mít nic společného. Jimovy fotografie plnily přední stránky bulvárních časopisů a fanoušci se nestačí divit nad jeho proměnou. Pryč byl rebel v kožených kalhotách, štíhlý jako proutek. Místo toho se objevil tloustnoucí chlápek, který měl daleko do někoho, kdo ještě před nedávnem byl považován za sexy symbol Ameriky. Kapela měla dokončené album „The Soft Parade“, ovšem byla otázka, zda album vůbec vydat a neuložit The Doors na čas k ledu. Manažeři byli nervózní, protože cítili, jak jim utíkají dolary mezi prsty a vyvinuli obrovskou snahu, která kapelu dala trochu dohromady. Skepse nad tím, jak materiál na „The Soft Parade“ zní, byla cítit na každém kroku.
„…hned se mě dotkni, baby, nevidíš, že se nebojím?
kdy splníš co jsi slíbila? Proč mi neprozradíš cos řekla?
kdy splníš co jsi slíbila?
Teď tě budu milovat, dokud nebesa déšť nezastaví
Budu tě milovat, dokud pro nás hvězdy z nebe nespadají…“
Nahrávání alba, které se uskutečnilo ještě před miamským incidentem, bylo nejtěžší v historii kapely. Morrison byl absolutně mimo jakoukoliv kontrolu a když dorazil do studia, byl v nepoužitelném stavu. Už ani nepsal texty, místo toho si užíval krátkodobý románek s Janis Joplin, naplněný spíše vzájemným raušem než láskou nebo chtíčem. Nakonec vytáhl ze šuplíku nějaké starší úryvky textů, z nichž poskládal několik skladeb, ale v řadě z nich jej musel zastoupit kytarista Robby Krieger. Ten napsal oba singly „Tell All The People“ a „Touch Me“. Jim trval na tom, aby ani u jedné skladby nebyl uveden jako autor. „Nechtěl, aby si jej lidi spojovali s takovou blbostí, jako byla „Tell All The People,“ vysvětlil po čase manažer Bill Siddons. Nespokojenost panovala i s hudební složkou desky. Manzarek, Krieger a Densmore, si k nahrávání přizvali losangeleský symfonický orchestr, který de facto pohřbil někdejší tvrdost a mystičnost kapely pod nánosy smyčců a žesťových nástrojů. Dávná rebelie se vytratila i z Morrisonova hlasu, který působí unaveným a opotřebovaným dojmem, jako kdyby už mlel z posledního. Závislosti a zdravotní problémy jej pomalu začínaly dohánět…
Když pomineme „Touch Me“, která se znovu stala velkým hitem, ač vzbuzovala negativní konotace s miamským skandálem, není zde ani jedna skladba, která by se vyrovnala největším momentům kariéry The Doors. Kromě „Tell All The People“ (zničené orchestrem), typického morrisonovského blouznění „Shaman`s Blues“, obstojné „Wild Child“, mající v sobě trochu atmosféry alba „Strange Days“ a slušného začátku titulní (jinak dosti bídné) „The Soft Parade“, se zde nenachází nic, co by mohlo splňovat dosavadní vysoké standardy The Doors. Titulní „The Soft Parade“ přejde po čarokrásném, typicky morrisonovském úvodu do podivné polohy a na osmi minutách se jen líně převaluje bez výraznějšího momentu, bez nápadu, který by ospravedlnil dlouhou stopáž. Ani „Do It“, trochu hloupá variace na rock n`roll padesátých let „Easy Ride“, nebo absolutně nenápadná a nezáživná dvojice „Runnin` Blue“ a „Wishful Sinful“, poznamenaná necitlivou produkcí a orchestrálními vlivy, neukazují nic z toho, proč se z The Doors stala velká kapela. Spíše jen pohřbívají klasickou tvář a nenabízí žádnou variantu, proč by fanoušci měli vzít podobný experiment.
„…řekni všem lidem, co potkáš, následujte mě,
následujte mě dál, řekni všem lidem, co potkáš,
osvoboď je, následujte mě dál,
pověz jim, nemusíte běžet, přibereme každého,
pojď a vezmi mě za ruku, pohřbíme všechny problémy do písku…“
Zdálo se, že „The Soft Parade“ je dalším hřebíčkem do rakve kapely, její kredit začínal povážlivě padat. Dokonce nepřišlo ani pozvání na festival Woodstock, jehož pořadatelé počítali s The Doors před miamským incidentem jako s jednou z hlavních hvězd. Sešlo z toho. Stejně jako z řady koncertů, které měly propagovat nové album. Morrisonovi se do nových vystoupení nechtělo a když mu Siddons zdůraznil, že kapela už stojí tři měsíce, Jim jen opáčil: „A proč by to nemohly být čtyři!“ Oprávněně si nebyl jistý kvalitou „The Soft Parade“, která se stala největším propadákem v klasické diskografii The Doors a neměl zájem předvádět se na pódiu. Manažerům dalo hodně práce k tomu, aby jej přesvědčili naskočit do vlaku, který byl kvůli němu nucen se skřípěním povážlivě brzdit. Další koncerty mu dodaly sílu, i když soud kvůli Miami nad ním stále visel.
Proces, který se chystal, byl jen dalším zúčtováním americké společnosti s érou hippies, k níž The Doors byli veřejností i médii řazeni, ač k ní oficiálně nepatřili. Amerika zažívala krušné období. V srpnu 1969 ji vyrazilo dech vražedné řádění Charlese Mansona a jeho klanu Rodina v hollywoodské milionářské čtvrti, o pár měsíců došlo k pohromě na koncertě v Altamontu, na kterém členové motorkářského gangu Hell`s Angels, najati jako ochranka, ubodali zfetovaného černošského fanouška Mereditha Huntera, který se chtěl vrhnout s nabitým revolverem na pódium, kde hráli The Rolling Stones. Bylo vidět, že úřadům dochází s mladou generací trpělivost. I soud s Morrisonem měl posloužit jako precedens, který měl ukázat, že doba květinové lásky je u konce a nastupuje vláda pevnější ruky. Byla zde tužší sedmdesátá léta…
|