Amerika začátku osmdesátých let. Hudební vkus dospívající generace svírá nová vlna, post-punk a disco, představující oficiální proud kultury podporované v masmédiích. Pokud se v rádiu objeví rocková skladba, je to díky obrovskému úspěchu AOR kapel Foreigner, Journey, Toto nebo Survivor, které právě vydaly své nejlepší desky. Metalová scéna jako kdyby neexistovala, přestože by v Americe měla mít živnou půdu. Jenže Kiss v průběhu let ztratili svůj prvotní glanc v koketériích s popem a discem, a Van Halen, bomba, která vybuchla teprve před pár lety, začínali dělat desky, které se oproti debutu zdály být trochu obyčejné a ani kytarové novátorství Eddieho Van Halena neudivovalo jako v roce 1978. V undergroundových kruzích to ale vřelo, ač tomu oficiální hudební tiskoviny nepřikládaly žádnou váhu. Do Ameriky se začala valit vlna ze starého kontinentů, kde právě vypukla Nová vlna britského heavy metalu. Debutové nahrávky Iron Maiden, Saxon, Diamond, Head, Def Leppard, či zkušenějších Judas Priest se šířily takřka samizdatovým způsobem, který byl však o to lákavější. Všechno mělo příchuť něčeho nového, zatím neznámého…
Britský heavy metal začal americkou mládež svírat v hrsti. Řada kloučků, sotva odrostlých a s beďary na ksichtě, najednou chtěla být jako britské kapely. Nechali si narůst dlouhé vlasy, pídili se po tom, co se v Evropě děje a nezřídka kdy brali do rukou kytary, aby si ještě zcela neotesaně vyzkoušeli uhrančivé riffy. Měli obrovský hlad po muzice a měli energii, která je měla zařadit po bok svých idolů, ne-li z nich udělat kapely ještě větší. Jestliže většina kapel nezná den, od kdy se počítá jejich skutečná historie, u newyorských Anthrax oficiální prameny hovoří o tom, že to byl 18. červenec 1981, kdy si plácl kytarista Scott Ian s basistou Dannym Lilkerem a bubeníkem Davidem Weissem. Ten den se zrodili Anthrax, ten den začala jejich triumfální jízda osmdesátými lety. Muselo uběhnout ještě pár měsíců, než původní vize začala získávat reálné kontury, muselo přijít hodně muzikantů (mezi nimi i budoucí bubeník hairmetalových White Lion Gregg D`Angelo), než se vykrystalizovala tvář, kterou se kapela chtěla prezentovat. Scott Ian se prozřetelně vzdal místa zpěváka i sólového kytaristy, jelikož zjistil, že největší sílu v jeho podání mají ostré sekané riffy a s Lilkerem museli vyházet řadu zájemců o místo v kapele, než se objevil skutečně rovnocenný parťák, bubeník Charlie Benante, s nímž na scénu přišel i sólový kytarista Dan Spitz. To bylo v době, kdy hudbě Anthrax vládl halfordovsky vysokým hlasem zpěvák Neil Turbin, jenž se Ianovi a Lilekrovi zdál nejlepším pěvcem na světě. Tím však nebyl ani náhodou…
Už v roce 1983 natočili Anthrax pětiskladbové demo, které se dostalo do rukou místního metalového nadšence Jona Zazuly, jenž vedl rychle se rozvíjející se značku Megaforce Records, vydávající debutové album Metallicy „Kill`Em All“. Zazula do Anthrax zainvestoval, když vydal jejich singl „Soldiers Of Metal/Howling Furies“, na němž si chtěl otestovat, zda jeho čich na talenty je opravdu silný. Byl. Singlu se během dvou týdnů prodalo tři tisíce kopií, což bylo na kapelu, kterou do té doby nikdo neznal, úctyhodné číslo. Zazula se rozhodl, že Anthrax pomůže v jejich cestě ke slávě. Podepsal s nimi smlouvu na debutovou desku pro americký trh a zprostředkoval i kontrakt s britským vydavatelstvím Music For Nations, jež mělo distribuci debutu zajistit v Evropě. Anthrax si připadali jako v sedmém nebi, rázem se ocitli na té značce, která vydávala jejich hrdiny Nové vlny britského heavy metalu. Ta pro ně byla alfou a omegou, protože původní thrash metal, představený Metallicou, byl stále ještě v plenkách.
Proto se o debutovém albu „Fistful Of Metal“ nedá mluvit jako o thrashmetalové nahrávce, ale o díle, odrážejícím heavymetalovou realitu britské scény s přidanou hodnotou v podobě mladické energie speed metalu. Asi i proto „Fistful Of Metal“ nesnese srovnání s pozdějšími počiny jak Anthrax, tak ani s debuty stylových souputníků Metallicy či Slayer. Deska trpí řadou dětských nemocí, počínaje afektovaným Turbinovým zpěvem, který se pokoušel napodobovat Roba Halforda a Seana Harrise z Diamond Head, a mizerným, veskrze dobovým zvukem konče. Jsou zde slyšet zárodky budoucího vývoje v zuřivé skladbě „Panic“, ale ani ta nevypovídá o pozdější skladatelské vytříbenosti souboru. Až moc jsou patrné inspirace klasickým heavy metalem, který v té době šel z módy a Anthrax se tak jen zařadili po bok druholigových kapel Malice, Jag Panzer či Helstar, jimž ale brzy měli ukázat záda.
Thrashové zárodky jsou patrné jak v „Panic“, tak i v úvodní dvojici „Deathrider“ a „Metal Thrashing Mad“, kterými kapela desku rozjela ve vcelku solidním stylu, aby jí neomalenou produkcí doslova zabila nefunkční coververzí Alice Coopera „I`m Eighteen“, která byla kapele vyčítána už v době vydání. Příliš nezafungují ani skladby staršího data, ať už se jedná o singlové „Soldier Of Metal“ či „Howling Furies“ nebo o dnes už zapomenuté „Death From Above“, „Subjugator“ či „Anthrax“. Největší přínos těchto skladeb spočívá v tom, že světu představily kytarová sóla Dana Spitze, jenž byl ve čtyřiaosmdesátém největší chloubou kapely, protože dokázal svůj kytarový um dovést do úrovně, že byl srovnáván nejen s Kirkem Hammettem z Metallicy (v té době začínající), ale hlavně s britskými idoly Scotta Iana a Dannyho Lilkera. Nebylo to nic platné, „Fistful Of Metal“ nabídla jen průměrný materiál, který si vedl vcelku slušně u mladých metalových fanoušků, ale ve zkoušce časem neobstál.
Pro Anthrax „Fistful Of Metal“ posloužila jako dobrý odrazový můstek, kapely si všimly nejen specializované časopisy (i když britský Kerrang! velkou slávu nepěl), ale i fanoušci, kteří se začali nabalovat během propagačního turné po východním pobřeží po boku britských Raven. To ukázalo jiný problém. Tím byl zpěvák Neil Turbin. Jeho arogantní chování začínalo kapele lézt krkem a situaci nepřidaly ani kritické poznámky fanoušků k jeho kolísavým výkonům. Ještě předtím se kapela rozešla se zakladatelem Dannym Lilkerem, neboť mezi ním a zbytkem muzikantů začalo vzrůstat napětí, způsobené Lilkerovým nekontrolovatelných chováním, často pod vlivem alkoholu a marihuany. V průběhu koncertů byl basista nemilosrdně vyhozen a na jeho místo Charlie Benante přivedl svého synovce a dosavadního bedňáka Franka Bella. Ale i Turbinovy dny v Anthrax se začaly sčítat…
|
