„Humor kapely nás odlišuje od zbytku hardcorové a thrashové scény. Stačí, když se podíváte na fotky hardcorářů, kteří vypadají, jako kdyby měli tága v prdeli.“ Scott Ian, 1987
„Among The Living“ katapultovala Anthrax ke hvězdám. Podařilo se jim proniknout do hitparád na obou stranách Atlantiku, což řádně zúročili na následujícím turné, které se stalo jejich nejúspěšnějším podnikem. Styl, předestřený na „Among The Living“, měl ještě další dopad. Kapela (zejména kytarista Scott Ian) si uvědomila, jak moc pro ně byla důležitá fúze původního heavy/thrash metalu s newyorskou undergroundovou scénou, v níž se mísil punk, hardcore, rap a hip-hop. A jelikož Anthrax byli od přírody experimentátoři a nejodvážnější partou z „Velké čtyřky“, bylo otázkou času, kdy dojde ještě k většímu křížení těchto stylů. V rámci řadových desek by bylo trochu riskantní nasadit další a ještě větší experiment, což by se mohlo vymstít zejména komerčně. Celou věc vyřešili šalamounsky a v době začátku příprav čtvrté řadovky pustili do éteru pětiskladbové EP „I`m The Man“. Staří fanoušci zírali vyděšeně, když v titulní skladbě (prezentované dokonce ve dvou verzích) se jim nedostalo zemitých riffů Scotta Iana, ani sól Dana Spitze, ale čistě rapového materiálu. Ten nebyl příliš po chuti Joeyi Belladonnovi, ale když byl ujištěn, že to není cesta, kterou by se Anthrax měli ubírat na další desce, došlo ke zklidnění situace.
„I`m The Man“ splnila průkopnickou roli. Jestliže rok předtím Aerosmith za doprovodu rapperů Run-DMC zkřížili klasický hard rock s rapem, Anthrax byli první kapelou v metalovém ranku, která se pustila do něčeho podobného. V prosinci 1987 byl položen základ budoucímu rap metalu, jenž v dekádě následující měl slavit obrovské úspěchy. Jako úlitbu metalovým fanouškům kapela na EP zařadila i výtečnou coververzi sabbathovské klasiky „Sabbath Bloody Sabbath“, která ale zůstala ve stínu toho, jaký poprask způsobila titulní věc. Ruku v truce s tímto experimentem šla i změna image kapely. Byly odhozeny křiváky, džíny a těžké boty a místo nich kapela natáhla pestrobarevné kraťasy a „nemetalová“ trička, což byl v té době fakt, který dokázal podkopat důvěru fanoušků, ač přivedl řadu nových příznivců, kteří předtím o metal nezavadili. Bylo třeba udělat klasičtěji znějící desku, jenž by staré příznivce uchlácholila, ale zároveň navázala na úspěšnou „Among The Living“.
„Nebylo to tak, že bychom si jeden den sedli a řekli: Teď budeme nosit srandovní kraťasy a prodá nám to miliony alb,“ řekl v červnu 1988 Scott Ian britskému magazínu Kerrang! Faktem bylo, že kapela na promofotkách k desce „State Of Euphoria“ tuto image prezentovala vrchovatě. Bylo to trochu v kontrastu s obsahem desky, která vyšla 19. září 1988. Album příliš nepokračuje v trendu „Among The Living“ (chybí zejména skandované vokály), ale míří spíše tradičnějším směrem. Nevrací se ke „Spreading The Disease“, přece jen nabízí o trochu melodičtější materiál než o rok starší předchůdce. Více místa dostávají kytarová sóla a vyhrávky Dana Spitze a Joey Belladonna má prostor pro melodičtější zpěv. Pojítko mezi „Among The Living“ a „State Of Euphoria“ lze spatřovat zejména v sekaných Ianových riffech a pevné Bellově a Benantově rytmice. Možná to byl vliv nového producenta Marka Dodsona, pracujícího předtím s Joan Jett, Judas Priest, Rough Cutt nebo Metal Church. I on odvedl na „State Of Euphoria“ velmi dobrou práci, protože deska ukazuje variabilnější tvář Anthrax. Možná méně nápaditou než na minulém albu, ale pořád velmi přesvědčivou.
Síla „State Of Euphoria“ není v novátorském přístupu, jako tomu bylo u „Among The Living“, ale zejména v silných kompozicích, které prohlubovaly dosavadní zkušenosti kapely a upevňovaly její pozici na scéně. Kapela hraje s velkým přehledem, a i když tak žhavé věci jako „I Am The Law“ a „Indians“ se složit nepodařilo, je zde pořád dost velice silných nápadů, aby dokázaly utáhnout celou desku. To nejlepší zařadili Anthrax hned na samotný úvod. Desku otevře takřka apokalyptický zvuk violoncella v „Be All, End All“, která se stala jednou ze čtyř stěžejních skladeb alba a ukazuje melodičtější stránku Anthrax, jež byla stále dost tvrdá na to, aby mohla být považována za thrashmetalovou klasiku. Zbylou „svatou“ trojicí „State Of Euphoria“ je výborná hitovka „Now It`s Dark“, nejvíce odkazující k minulému albu, nápaditá „Misery Loves Company“ dávající hodně prostoru kytarovým vyhrávkám Dana Spitze, a fenomenální coververze „Antisocial“ od francouzských heavymetalistů Trust. V těchto věcech jsou Anthrax stejně silní jako na „Among The Living“ a na vrcholu tvůrčích sil.
Ostatní skladby, ač se nejedná o průměrné kousky, jsou trochu méně nápadité. „Out Of Sight, Out Of Mind“ i pilotní singl „Make Me Laugh“ se trochu skrývají na půli cesty za zamýšleným melodičtější obsahem a tvrdě thrashovou formou, „Who Cares Wins“ či „Schizm“ jako kdyby nemohly najít přesnou parketu, která kapele bude sedět nejvíce. Nemluvě o zbytečné minutové instrumentálce „13“, jež by svým ulítlým nápadem mohla být jedině na komediálním EP „I`m The Man“. Možná jsou tyto výtky příliš tvrdé, avšak je třeba vše posuzovat z hlediska velikých standardů Anthrax. V tomto ohledu „State Of Euphoria“ představuje mírné zklamání, protože kapela nedosáhla vrcholu „Among The Living“, což pro ni byla meta příliš vysoká. Deska stojí trochu ve stínu svého předchůdce, i když obsahuje materiál, za nějž by řada konkurentů dala bůhvíco. Na poměry Anthrax to ale úplně nestačilo…
Kapela byla na komerčním vrcholu a proto je „State Of Euphoria“ jejím nejúspěšnějším albem. Vezla se na vlně euforie, kterou odstartovala „Spreading The Disease“, k vrcholu přivedla „Among The Living“ a „State Of Euphoria“ ji dotáhla do vítězného konce. Potvrdilo to i následné turné, při němž se Anthrax svezli po Evropě ve společnosti Iron Maiden a v Americe vystoupili v předprogramu Metallicy a Ozzyho Osbournea. O jejich vstupu mezi metalovou smetánku nebylo pochyb. Mohli si dovolit šňůru, kde byli hlavní hvězdou a s sebou vzali Suicidal Tendencies, King`s X a M.O.D. (pokračovatel někdejšího projektu S.O.D., z původní party v něm působil jen zpěvák Billy Milano). Vše, na co Anthrax sáhli, se jim dařilo…
|
