Thrash metal ve své klasické podobě na začátku devadesátých let končil. Takřka neměnným Slayer měl brzy začít docházet dech, Metallica udělala otočku ke komerci a s hardrockovým soundem „Černého alba“ se dostala příliš daleko od svých kořenů. Jejich vzor následovali Megadeth i Testament. I Anthrax byli na rozcestí. Věděli, že v nových časech bylo popliváno vše, co mělo něco společného s osmdesátými léty a tak se starým arzenálem neuspějí. Odskákal to zpěvák Joey Belladonna, který byl bez milosti vyhozen, protože kapela měla v merku jeho nástupce Johna Bushe od losangeleských heavymetalistů Armored Saint, i když zkušebnou Anthrax prošli také Mark Osegueda z Death Angel, či Spike Xavier z Mind Over Four. Přestože kapela byla spjata s předchozí dekádou, Bush měl pro novou dobu mnohem vhodnější hlas než Belladonna. Nesápal se do výšek, razil spíše silový výraz v nižších polohách, čímž kdysi učaroval i Metallice, která mu v dobách alba „Ride The Lightning“ opakovaně nabízela frontmanský post. Tehdy odmítl. Na začátku devadesátých let byli jeho Armored Saint v troskách, na leukémii zemřel kytarista Dave Prichard, a i když vydali své nejlepší album „Symbol Of Salvation“, byli prakticky mrtvou kapelou. Nabídka od Anthrax tak pro Bushe znamenala setrvání na hudební scéně, protože s něčím podobným od Metallicy už počítat nemohl.
Jeho nástup k Anthrax byl pro fanoušky mírným šokem. Ze změny vyplývalo, že kapela hodlá změnit svůj výraz, ovšem bylo otázkou, do jaké míry se to povede. Bush se etabloval velmi rychle a Anthrax byli první z formací, řešící stejný frontmanský problém (Judas Priest, Iron Maiden, Mötley Crüe…), kteří představili výsledek práce. „S Johnem se pracovalo velice lehce, jeho výraz přesně zapadl do toho, co jsme chtěli dělat,“ zmínil po čase bubeník Charlie Benante. Nebylo třeba řešit jistou nespolehlivost, kterou se před pár lety vykazoval Belladonna, když na něho praskl slušný alkoholový návyk. Bush, ač rozhodně nebyl svatoušek (rád kouřil marihuanu), měl už podobné excesy za sebou. Zapojil se i do skladatelského procesu, čímž do Anthrax vnesl trochu jiný náhled a drobné vlivy Armored Saint, potažmo kalifornské rock/metalové scény, z čehož bylo jasné, že kapela nemůže být takovou jako v dobách „Among The Living“ nebo „State Of Euphoria“. Jestliže mezi těmito deskami se Anthrax stále vyvíjeli v intencích, které jim neměnná sestava dovolovala, „Sound Of White Noise“ je posun o celý mílový krok. A to správným směrem!
Se „Sound Of White Noise“ kapela prodělala nový začátek nejlepším způsobem, jakým mohla. Byla to sázka do loterie, ale Anthrax nespadli do kategorie kapel, které výměnu zpěváka nepřežily a zafungoval u nich stejný princip jako u AC/DC, Deep Purple, Black Sabbath či Van Halen - nový zpěvák byl postaven na stejnou úroveň jako frontman z časů největších úspěchů. Některé fanoušky Anthrax ztratili, ale zase se jim pomocí „Sound Of White Noise“ podařilo nabrat haldu nových. Důvod je jednoduchý. Prvotina s Bushem za mikrofonem je fantastická deska. Zcela se odlišující od všeho, co do té doby kapela udělala, ale zároveň patří k nejlepší práci. Jestliže pro osmdesátá léta bylo stěžejním albem „Among The Living“, pro devadesátá je to „Sound Of White Noise“. Kapela byla znovu na vrcholu sil a i když se kompozičního procesu neúčastnil kytarista Dan Spitz, stojící v té době řádně v pozadí, přinesla skvělou kolekci pestrých skladeb, že ji to v očích řady fanoušků stavělo na roveň Metallicy, což byla meta nejvyšší.
Velmi důležitý na „Sound Of White Noise“ je zvuk. Je natlakovaný, na svou dobu ultramoderní, tvrdý jako žula, přesto dostatečně čitelný. Skvěle to charakterizoval úžasný singl „Only“, řítící se s Benanteovými bicími nekompromisně vpřed na minovém poli roztříštěných kytar, aby doslova explodoval v megaenergickém refrénu. Ne nadarmo je „Only“ společně s „Indians“ největším hitem Anthrax a skladbou, která „Sound Of White Noise“ táhla k hitparádovému úspěchu. Podobně vydařených skvělých skladeb je na desce celá řada. Kapela se nespoléhá jen na hitový singl, ale nabízí neuvěřitelně stlačenou energii v úvodní „Potters Field“, „Room For One More“ nebo „Hy Pro Glo“, které jsou nejvýraznějšími položkami na desce. K nim zapadne i tak odlišná balada „Black Lodge“, v podstatě první skutečně pomalá věc Anthrax. Nejedná se o žádné lavírování nad zhrzenou láskou či něco podobného, ale o temnou záležitost, která značně pošilhávala po seattleském soundu a pozornému posluchači v ní neujdou inspirace, které použili Alice In Chains pro „Down In A Hole“.
Anthrax si na „Sound Of White Noise“ poradili bez starých zbraní, de facto zcela zmizel jejich typický „moshing“ a ztratila se i humornější stránka tvorby, což už bylo patrné i na „Persistence Of Time“. Nahradila je bezbřehá energie a do nejmenšího detailu dotažená produkce, což jméno kapely udrželo nad vodou i v grungeové revoluci. „Sound Of White Noise“ šplhalo po žebříčku americké prodejní hitparády stále výše, až se zastavilo na sedmé pozici. To byla meta, kterou žádná jiná deska Anthrax nedosáhla. Kapelu oslavovali staří příznivci, stále nosící orvané křiváky, ale kápla do noty i mladším fanouškům, kteří si libovali v kostkovaných košilích, vytahaných svetrech a mastných vlasech. Dokonale Anthrax převedla přes práh nových časů, v nichž řada kapel osmdesátých let buď skomírala nebo se rozpadla. V táboře Scotta Iana zavládla euforie. Bylo jasné, že riskantní krok se vyplatil a Bush byl uznán jako plnohodnotný frontman.
Dařilo se i na koncertech. Anthrax se nespolehli na staré známé z minulých časů a na cesty si vzali mladé akvizice, rázně se hlásící o slovo a dosahující čím dál větších úspěchů. V roli předkapely se vystřídali hite Zombie, Suicidal Tendencies, Quicksand, Clawfinger nebo nová kapela tehdy bývalého zpěváka Judas Priest Roba Halforda, Fight. Singly „Only“ a „Black Lodge“ rotovaly denním vysíláním na MTV a zdálo se, že vše se uklidnilo a je v nejlepším pořádku. Zdánlivě. S novými poměry nakonec jeden z party spokojený nebyl… Dan Spitz.
|
