Na to, jaký boom zažívali britští Reef v devadesátých letech, je jejich současná dráha až příliš nenápadná. Před pětadvaceti lety zazářili jako supernova, když natočili hit „Place Your Hands“ a album „Glow“ vystřelilo na vrchol britské hitparády. Zdálo se, že je čeká velká budoucnost. Kapela se ale brzy okoukala, a když na albu „Getaway“ přišla s docela neškodným (i když ne určitě špatným) klasicky rockovým materiálem, už nebyla považována za senzaci. Jak rychle vylétla nahoru, stejným způsobem padla na hubu. Po „Getaway“ se po Reef slehla zem a britské publikum, které je ještě před pár lety oslavovalo bezmála jako nové The Beatles, si našlo jiné oblíbence. Na Reef se zapomnělo hodně rychle, protože britpopová scéna, k níž mylně byla tato formace řazena, také mizela v prachu dějin. I když kapela ohlásila v roce 2010 comeback, bylo jasné, že její doba pominula. „Place Your Hands“ se ještě sem tam prohnala éterem, ovšem nový materiál kapela ne a ne složit.
Když přišla v roce 2018 s albem „Revelation“, ukázala méně přívětivou tvář a zároveň mnohem menší porci hitovosti a skladatelské obratnosti. Bylo jasné, že dávné pozice se dobýt nepodaří. Možná i proto novinková „Shoot Me Your Ace“ vychází v naprosté tichosti, stranou mediálního humbuku, který Reef provázel druhou polovinou devadesátých let. Jenže doba se změnila a změnili se i Reef. Už dávno nejsou kapelou mladých chlapců, kteří lákají pubescentní fanynky na pochechtávající se tvářičky. Jsou partou chlápků v letech, jejichž image nezaručuje první strany hudebních magazínů a produkují vesměs nenápadnou hudbu. Hráčsky dokonalejší a lepší, kompozičně už mírně vyčpělou. Pach britpopové vlny ze sebe setřásli dokonale, ale snaha nahradit ji mnohem tvrdší, rockovější tváří po vzoru AC/DC jim vychází o něco hůř, než by si přáli.
Jak „Revelation“, tak „Shoot Me Your Ace“ jsou dospělejšími deskami, než první čtveřice alb, ale ne lepšími. Nebavíme se o žádném propadáku (jako u žádné desky kapely), ale o tom, jak byla dřívější přitažlivější a rozvrkočená tvář nahrazena zemitým rockovým soundem, kteří však pozbývá většinu hitových ambicí. Výsledkem je deska hraná od podlahy, plná slušných momentů a dravých skladeb, ovšem bez výraznějších vrcholů. Jedním z nich by možná mohla být úvodní titulka „Shoot Me Your Ace“, protože v ní Reef zní jako dobří pokračovatelé éry AC/DC s Bonem Scottem, ale vrcholným dílům australské legendy se nepřibližují ani na dostřel. Přesto má skladba velké plus v tom, že se docela dobře poslouchá, ostatně to i řada dalších. Zejména klidnější „When Can I See You Again“ a „Hold Back The Morning“ patří do kategorie věcí, ke kterým se během času sem tam vrátíte, i když se nikdy nestanou velkými favority.
Nové album, stejně jako „Revelation“, trpí jistou formou nevýraznosti. I když se „Shoot Me Your Ace“ dá považovat za desku mírně lepší, než byla její předchůdkyně, nedaří se docílit takového espritu, který provázel alba „Glow“ či „Getaway“. Jsou zde skladby „Best Of Me“, „Refugee“ a „Everything Far Away“, v nichž jako kdyby kapele padal řetěz a nedařilo se jí s posluchačem naladit na stejnou vlnu. Nabízí zde dobré riffy, několikrát inspirované dávno probádanou studnicí Malcolma Younga, ale melodie nemají tendence lézt do uší. V případě posledně jmenované je název skladby omílán v takové kadenci, že už se jeví spíše otravným. A chybí i dobrá balada, které Reef kdysi uměli… Stačí si jen vzpomenout na úžasnou „All I Want“ z alba „Get Away“, která dokázala strčit i všemožné hitparádové trháky do kapsy.
Zdá se, že „Shoot Me Your Ace“ chce být reprezentativním vzorkem dnešních Reef. Z kdysi hitového zázraku se stali dělníci klasického hard rocku, s mírnou příchuti alternativy devadesátých let. Hrají poctivou muziku, hrají to, co od srdce cítí. Jenže se zdá, že nejlepší nápady dávno vyčerpali. I tak své opodstatnění stále ještě mají.
|