Hydra stárne, i když její řev se stále rozléhá rozpáleným podzemím brazilské metropole Sao Paulo. Její odporné hlavy jsou pokryté šedivým porostem, síly pomalu ubývají, ale vzdát se nechce. Hydra si už čtyřicet let říká Vulcano a v osmdesátých letech patřila k tomu nejzajímavějšímu, co jihoamerický underground nabízel. Tenkrát stála plná sil v jednom šiku se Sepulturou, Sacrofágo či Holocausto na špičce tamního thrash/deathového žánru, ale jako všem ostatním kapelám (kromě Sepultury) se jí žádný větší průlom nepodařil. Bylo to dané hlavně tím, že Vulcano se odmítli vyvíjet a zůstávali u toho, co předvedli na debutu „Bloody Vengeance“. Ten naznačil, o čem kapela bude a ona z tohoto nikdy neslevila. Frontman Zhema Rodero je nezmar, který bude do skonání světa (nebo až pro brazilskou hydru přijde její Herakles) kázat o čistotě metalu. Pro něho neexistuje žádná jiná cestou, kterou by měl Vulcano vést.
Novinka „Stone Orange“ zní, jako kdyby ji kapela složila v osmdesátých letech. Jsou na ní patrné inspirace starými kapelami Venom, Celtic Frost, Sodom, Kreator nebo Possessed, všechno zůstává při starém. I když pozvolný úvod „Metal Seeds“, ukazuje, že kapela bere inspiraci i u starých heavymetalových souborů, brzy se vše zvrhne do starosvětského vzývání pekel. Úvodní vyhrávka ve stylu Iron Maiden je brzy vystřídána monotónně odsýpanými riffy a štěkavým hlasem Luize Carlose Louzady, který v řadě pasáží připomene někdejší projev Milleho Petrozzy z Kreator. K jejich starým albům Vulcano poměrně blízko, neboť na jejich novějších počinech nejvíce dominuje thrashová složka, přičemž oldschoolový black a death jdou na druhou kolej. Na rozdíl od Kreator je thrash Vulcano pořád ta samá muzika jako v druhé polovině osmdesátých let.
Díky tomu má deska „Stone Orange“ dobrý náboj a dokáže být přitažlivá, pokud se přistoupí na Roderovu hru na minulost. Jestliže hledáte alespoň kousek moderního přístupu, pravděpodobně se nevyhnete zklamání. Vulcano se s ničím nepářou. Během padesáti minut nasází sedmnáct skladeb o délce od minuty a půl do tří minut, vždy rozehrají divokou hru, založenou na dravém riffu, bicích, které se pohybují od rychlého tempa k nejrychlejšímu, a na pěveckém projevu, který plive rouhačské texty. Pokud na chviličku zpomalí, je to jen proto, aby skladbám dodali trochu dynamiky. To ale netrvá dlouho a v další vteřině Brazilci znovu rozjíždí svůj pekelný kolotoč. Tyto chvilky jsou vykoupeny ostrými, ač trochu klišovitými nářezy „Keep Mind“, „A Night In A Metal Gig“ nebo „Night Terror With Satan“. V nich se nejvýrazněji koncentruje pravá podstata jejich stylu, včetně mírně omšelých textů, plných typicky metalových témat. Ale kdo jiný by měl mít na něco takového právo než praotcové zakladatelé...
Nic nového se u Vulcano nekoná ani teď. „Stone Orange“ je jejich dvanáctá deska, znovu vedená v totožném stylu. Ten odpovídá Roderově představě o čistotě metalu a nemůže se mluvit o žádném progresu. Spokojeni budou staří fanoušci, schovávající si doma trochu umolousané kazety z osmdesátých let. Mladé thrashové příznivce pravděpodobně Vulcano uchvátí méně, i když i u nich lze hledat kořeny současné thrashmetalové vlny. Ale kdyby „Stone Orange“ vyšla například v roce 1988, její dopad by byl větší. Dnes jde sice o příjemnou, ale moc zastaralou hudbu.
|
