Hlavně neustrnout na místě, to je motto italských Sadist, průkopníků progresivního death metalu v Evropě. Hrají sice stále na stejném písku, který je ohraničený vysokými mantinely, ale k tvorbě svých monumentálních písečných hradů používají vždy trochu jiný materiál a jiné nástroje. To je dělá zajímavými a tak trochu odlišuje od stylové konkurence, protože Sadist mají dar znít stále velmi specificky a rozpoznatelně. Velkou měrou se na tom podílí kytarista a klávesista Tommy Talamanca, hudební vizionář, který od úsvitu kariéry implantuje do hudby své formace progresivní postupy a netradiční nástroje. Jeho práce a charismatický hlas zpěváka Trevora Nadira dostaly Sadist mezi uznávané kapely, přestože ani jim se nevyhnulo v minulosti velké zaškobrtnutí, neboť to s experimenty přehnali a v roce 2000 předložili podivnou nu-metalovou desku „Lego“. Ta jim skoro zlomila vaz. Jenže to může být po letech zapomenuto.
Sadist vždy musí počítat s tím, že každá nová deska bude srovnávána s jejich vrcholovými díly z devadesátých let, ať to byla avantgardnější „Tribe“ nebo brutální nálož „Crust“. V té době byla kapela v největší stylovém rozpuku a dokázala tvořit díla, která psala dějiny extrémního metalu. Přirovnání k tvorbě amerických legend Death nebylo vůbec od věci, a i když genialita Chucka Schuldinera byla svým způsobem jedinečná, Sadist na ni odpovídali nejlepším možným stylem. Během let kapela vyspěla, opustila ji tvůrčí exploze, ale přesto se nedá říct, že by nové desky přežvýkávaly staré postupy. Jen se vývoj zpomalil, což je věc docela logická a odpovídá stáří kapely, která se dožila třicítky. V plné síle a s novou deskou „Firescorched“, kterou lze považovat znovu za skutečně vydařenou. Sadist jsou na ní vzrušující a nezdá se, že by jim docházely síly. Pořád mají co nabídnout…
Znovu nepřišli s přímočarou a jednoduchou hudbou. Oproti albům z přechozích let ještě více zabrousili do progresivních témat. Nejdou na to jako jejich styloví kolegové Cynic, z nichž se stala spíše atmosférická progrocková parta, ale uchovávají si patřičnou tvrdost, deathmetalový základ a zlověstnou atmosféru. Největším obhájcem starých pořádků je Trevor Nadir, využívající léta svůj chropot, jenž jako kdyby chtěl Talamancu držet při zemi v jeho experimentálních výletech. Ten se však nenechá a předkládá zvukomalebné plochy (poslechněte si instrumentálku „Loa“) nebo šíleně avantgardní eskapády v klipové „Finger Food“. Místy je až s podivem, že všelijaké instrumentální šílenosti, hrané nejen na kytary a klávesy, ale i na množství netradičních blízkovýchodních nástrojů, zapadají do skladeb, které však nepozbývají jasnou strukturu, energii, ani tah na bránu.
Instrumentálně vytříbené album uznává rozpoznatelnost skladeb a posluchač nemá co dočinění s materiálem, který by povyšoval instrumentální namachrovanost nad vše ostatní. Je zde dost momentů, které se dokáží dostat do ucha a nemusí se nutně jednat jen o singly „Finger Food“ a „Accabadora“, ač oba jsou pravděpodobně nejvýraznější. Refrény „Aggression/Regression“ a „Trauma (Impaired Mind Fuctionallity)“ mají tendenci být zapamatovatelnými a kontrastují s progresivní složkou desky. Ta se dostává nejvíce ke slovu v titulní „Firescorched“, v níž k dotvoření správné nálady přispívá i využití dětského hlásku, podtrhujícího strašidelnou atmosféru. Ta je pro Sadist příznačná, hororový prvek se proplétal skrz všechna jejich díla, včetně odvrhnutého „Lego“. Je velice důležitá i zde, protože novince dává až divošský charakter. Ten láká skoro stejně jako nejrůznější Talamancovy exhibice.
Sadist na „Firescorched“ potvrdili svou pevnou pozici v rámci evropské tvrděmetalové scény a ukázali, že oprávněně mohou být nazýváni legendou. I když už nedokáží překvapit jako na starých (rozuměj prvních třech) albech, předkládají vycizelovaný materiál, hodný jejich kultovního postavení. Mezi fanoušky se pravděpodobně nenajde jediný, který by desku odsoudil příkrým slovem.
|