Finský hudebník Jani Liimatainen si udělal jméno již před dvěma dekádami, kdy byl součástí kapely Sonata Arctica. V půli nultých let byl sice odejit, brzy si však založil svoji rychlomelodickou partu s názvem Cain´s Offering. Jenže poté jako by Janiho přestal daný žánr uspokojovat, a tak se postupně začal upínat k jiným projektům a stylům. Dosavadním vrcholem tohoto skladatelského putování je jeho debutové album, které pod titulem „My Father´s Son“ vyšlo na začátku května.
Jani stvořil mozaiku stylově pestrých písní, které nechal nazpívat několika vokalisty. Nechybí mezi nimi umělci, se kterými Liimatainen už v minulosti spolupracoval, tedy Timo Kotipelto (Cain´s Offering), Anette Olzon (The Dark Elements) a také Tony Kakko, kterého uslyšíme v songu „All Dreams Are Born To Die“, což byl zároveň první singl a ze zpětného pohledu také další způsob, jak rozčílit fanoušky kultovního období Sonaty. Power-speedmetalový a hlavně povedený obsah písně mohl dávat naděje na návrat obou hudebníků k původnímu stylovému zaměření. Nic však není dál od pravdy, album s daným žánrem téměř nekoketuje a konzervativní příznivci Sonaty jej rozčíleně odloží po prvním poslechu. Z jejich pohledu to bude pochopitelné, ostatní by však k podobně radikálním řešením sahat neměli.
Stejně jako se povedl obal tohoto díla, povedla se i samotná hudba. Bohatou paletu stylů a aranžerských vrstev rozjíždí skladba „Breathing Divinity“ s hrdlem Björna Strida. Toho dnes k hostující práci využívá kde kdo, finský hudebník se ale v tomto ohledu projevil jako prvotřídní režisér, který dokáže ze svých aktérů vydolovat maximum. Björn předvádí jedinečný výkon, jenž puzzlovitě zapadá do košaté a jako pírko lehké textury písně. Smysl pomalu dostává i malinko tajuplný titul alba, prozatím ale vše zůstává otevřeno, včetně samotného závěru písně.
Po zmíněné spíďárně nás čeká song „What Do You Want“ s prvky jižanského rocku a hardrockovým hlasem Renana Zonty. Skladba patří k nenápadným momentům nahrávky, který více vyniká v kontextu celého díla, když se speciálně vybrané barvy slijí s odstíny dalších písní. Jani obstál i jako malíř, který jednotlivé vrstvy míchal a nanášel s citem předních impresionistických umělců, včetně celkově rozostřené žánrové kompozice alba. Ke své kresbě využil i zpěváka Timo Kotipelta, jenž ve skladbě „Who Are We“ rozmetává veškeré pochyby o úpadku svého hlasu (minimálně ve studiové podobě). Jeho emotivní projev vyniká díky velmi pozvolné gradaci skladby, která postupně dojde do symfonicky velkolepého finále. I tak začne být zřejmé, že Janiho sólovka nebude nikterak urputná a že se mnohdy úplně vzdálí od metalových končin.
Potvrdí to navazující položka „Side By Side“, která vjede rovnou do čistých linií stylu AOR. Hlavní melodický motiv je oslavou tohoto nenáročného žánru, Jani do něj nicméně vkládá vlastní osobitost v podobě nečekaně zklidněné saxofonové mezihry. Závěr písně pak sytí vokální hravost, o kterou se postaral finský zpěvák Pekko Heina. Poté přijde čas na první vrchol alba. Kompozice „The Music Box“ (opět s hlasem Renana Zonty) je progrockovým klenotem, jehož hlavními přednostmi jsou černobílá preludia a nesmírně osvěžující lehkost. Tímto příspěvkem Jani definitivně stvrzuje současnou formu a odměňuje všechny, kteří jsou ochotni přistoupit na jeho pestrobarevnou tvůrčí strategii.
Je pravda, že refrén moderně pojaté „Into The Fray“ může být označen jako nejslabší moment nahrávky, zbytek skladby ale dočasný úpadek vynahradí. Dostatek argumentů ke spokojenosti přisype i folková „I Could Stop Now“ se skvělou Anette Olzon. „Haunted House“ znamená maximálně procítěný - a zároveň druhý vrcholný - moment alba, ve kterém si zapěl samotný autor. Je ale dobré se trochu obrnit a zvyknout si na výrazně posmutnělou atmosféru (pasáž se slovy "it´s empty now" se do mozku vpije s brutální syrovostí), kterou nesmlouvavě dokoná finální položka.
Titulní skladba rozprostře na téměř dvanáctiminutové ploše děj, ve kterém jsou zakomponovány úchvatné vokální linky (s možná životním přednesem Antti Railia), ale také poctivá dávka finské melancholie, někdo by mohl říct rovnou deprese. Název písně i alba "syn mého otce" najednou dostává mrazivě zřetelné kontury. Finský autor dokonává svoji zpověď, ve které už nezbylo mnoho místa pro mladistvé tvůrčí dovádění, jakkoli pořád nechybí hravost ani nadhled. Přišel čas autorských jeřabin. A my se díky tomu můžeme kochat mimořádným a hlavně vydatným hudebním zážitkem.
|
