Jimi Hendrix zažíval v letech 1967 a 1968 nebývalý skladatelský rozpuk. Byl si dobře vědom toho, že se jako muzikant zdokonaluje, byl si vědom své výjimečnosti a novátorské role, kterou na sebe přijal. Dříve rezervovaná Amerika mu zobala z ruky a to jej pohánělo k další práci. Nestačilo mu být kytaristou a zpěvákem na svých albech, chtěl mít pod kontrolou vše. Proto se rozhodl, že nevyužije služeb producenta a svého někdejšího chráněnce Chase Chandlera a rozhodl se na producentskou stoličku posadit sám. Věděl, že Chandler odvedl dobrou práci, ale že je třeba pokročit dál, protože měl v zásobě materiál, o němž si myslel, že jej Chandler nedokáže zcela docenit. Spojil se s mladým zvukovým inženýrem Eddiem Kramerem, jehož si pozval do studia na výpomoc. Chandler se ve studiu ukázal v začátcích nahrávání v druhé polovině roku 1967, ale byl konfrontován se zcela jiným prostředím, než při tvorbě prvních alb. Frustroval jej Hendrixův perfekcionismus a jejich spolupráce nepřinesla pro třetí album mnoho přínosného. Hendrixovo rozhodnutí obstarat si produkční stránku věci se ukázalo být dobré. Zrodila se legenda „Electric Ladyland“. Deska, která je po stránce kompoziční a produkční naprostým vrcholem Hendrixovy tvorby.
Pokračuje v trendu, který ukázala „Axis: Bold As Love“, začal se klást větší důraz na propracovanost skladeb a jejich pestrost, ovšem bez toho, aby se opouštěl původní styl debutu „Are You Experienced“. Ten je vlastní i „Electric Ladyland“, ale ambiciózní, více než sedmdesátiminutové dvojalbum je dokonalejším a vycizelovanějším kusem. Původní agresivita riffů a sól je zachovávana, ale je dávkována přesně v poměru, aby vynikla i skladatelská genialita a cit pro písničku. „Electric Ladyland“ je bluesovější deska, vzdalující se neurvalosti „Fire“ či „Manic Depression“, ovšem nabízející univerzálnější rockový sound, který je nejvíce ke slyšení v razantní „Crosstown Traffic“ a závěrečné „Voodoo Child (Slight Return)“, v nichž se objevuje stará tvář Hendrixovy tvorby, na „Electric Ladyland“ řádně smíchaná s řadou různých vlivů, ať už bluesových, funky, či psychedelických. Psychedelická a uvolněná atmosféra prostupuje zářivou „Long Hot Summer Night“, což je typický přiklad skladby, která by se na předchozích albech hledala marně. Další dosud neslýchanou věcí je zadumaná bluesová balada „1983… (A Merman I Should Turn To Be)“ nebo naléhavá „Burning At The Midnight Lamp“, ukazující Hendrixe nejen jako geniálního kytaristu, ale i jako výrazně zlepšujícího se zpěváka.
Jeho hlas exploduje v předlouhé „Voodoo Chile“, v komplikované „Come On“, a předvádí velice přesvědčivý výkon i v největším hitu alba „All Along The Watchtower“ od Boba Dylana, za níž Hendrixe plácal po zádech i její původní tvůrce. Výborný zpěv byl daný složitým natáčecím procesem, při kterém Jimi nebyl spokojen se svým vokálem a proto řadu skladeb přetáčel skoro až do nekonečna a to věc nenávratně vrazilo klín mezi něj a Chandlera. Jimi prohlašoval, že další album s Chandlerem rozhodně točit nebude. Stačil si sám. V „Electric Ladyland“ vyprodukoval monstrózní dílo, které jej dovedlo do míst, kam se předtím bál i nakouknout. Na tom se shodla řada kritiků, kteří album popisovali jako dílo, které zachytilo ducha doby konce šedesátých let a nastupující hardrockovou vlnu následující dekády. Pokud si poslechnete hegemony sedmdesátých let, je v jejich tvorbě jasně slyšet ovlivnění touto deskou. Od Hendrixe se čekaly ještě velké věci. Bylo mu teprve pětadvacet a měl obrovské plány.
Ovšem člověk míní a osud mění. Šedesátá léta byla nejen spjata s obrovskou rockovou explozí a řadou alb, která neztratila své kouzlo dodnes, ale také s bohémským způsobem života, kterému neodolal ani Hendrix. Byl hvězda a mohl si dovolit dělat, co chtěl. Pil jako zjednaný, ládoval se drogami, užíval si pozornosti fanynek a dostával nabídky na největší podniky. Stal se ozdobou a hlavní hvězdou festivalu Woodstock, na němž fanouškům, uondaným po několikadenním maratónu kapel a sérii bouřek předvedl strhující vystoupení, vygradované adaptací americké národní hymny. Zdálo se, že jej nemůže z vrcholu nic sestřelit. Vnitřně však chátral až běda. „Electric Ladyland“ se stala bestsellerem a fanoušci se dožadovali další hudby. Ta nepřicházela. Jako kdyby se Hendrix zasekl a stával se nespolehlivým pro další souvislé natáčení. Místo další tvorby se svou kapelou se spojil s dvojicí černošských muzikantů, basistou Billym Coxem a bubeníkem Buddym Milesem, s nimiž vydal na začátku jara 1970 obstojné živé album „Band Of Gypsies“. To se vlivem ani kvalitou nemohlo rovnat předchozím třem počinům a proto volání po další studiové desce bylo čím dál hlasitější. Ta ale nepřišla…
Po Woodstocku jako kdyby se něco zlomilo. Dobové komentáře mluvili o tom, že následující koncerty začínaly pozbývat dřívější energii, Hendrix na nich působil unaveným dojmem a měl daleko do někdejšího skoro až démonického vystupování. Sice začal znovu s bubeníkem Mitchem Mitchellem pracovat ve studiu, ovšem dalšího studiového alba se nedobral. Na začátku září 1970 odjel do Evropy, aby zde odehrál sérii koncertů. Ty odhalily skutečnost, že začíná být stínem svého dřívějšího já. Mluvilo se o fiasku v Německu, kde nebyl schopen vystoupení dokončit. Poté odjel do Londýna, kde žila jeho tehdejší přítelkyně, německá krasobruslařka Monika Dannemann. Zde 17. září odehrál v malém klubu svůj poslední koncert v životě. Co se stalo po něm je cílem letitých spekulací. Nejšílenější mluví o tom, že zemřel násilnou smrtí, neboť se jej pokusil někdo utopit v červeném víně, skutečnost je však pravděpodobně jiná. Jeho bezvládné tělo našla Monika Dannemann v apartmánu v hotelu Samarkand, kam byla přivolána záchranka. Vše bylo marné. Hendrix byl přepraven do St. Mary Abotts Hospital, kde byl záhy prohlášen za mrtvého. V oficiální zprávě stojí, že se udusil zvratky po požití amfetaminu, utišujících léků a velkém množství červeného vína…
Jimi Hendrix se stal prvním z průkopnické generace hudebníků šedesátých let, který se zapsal do tragických statistik a stejně jako jeho velký oblíbenec Robert Johnson (faktický zakladal tradičního blues třicátých let) zemřel ve věku sedmadvaceti let. Neměl však být jediný. Klub 27, jak se přezdívá společnosti muzikantů, kteří zemřeli v tomtéž věku, se měl brzy rozrůst o další výrazné osobnosti. Hendrixův vliv na to, jak proměnil svým kytarovým zvukem rockovou hudbu, nezemřel 18. září 1970. Hlásí se k němu další generace hudebníků, nezapomínají na něj staří fanoušci a získává si i nové. Svědčí o tom neustále se rozšiřující posmrtná diskografie, která je pětkrát obsáhlejší než alba, která vydal za svého života. Ta jsou však jedinečná a nenapodobitelná. Svým způsobem dodnes nepřekonaná…
|
