Agro metal začali lidé říkat stylu, který Kabát v devadesátých letech hrál a který byl založený na hospodské poetice, pivní kultuře a jednodušších textech. Bylo to však nepřesné. Agro metal samozřejmě v té době existoval a hrál se napříč českou krajinou, ale rozdíl mezi Kabátem a další výraznou kapelou, nesoucí toto pojmenování, Alkeholem, byl velký. Kabát, stejně jako na punkovém poli Tři sestry, se vyvíjel a dávno neopěvoval hospodské motivy jako v dobách „Má ji motorovou“ a „Děvky ty to znaj“. Na rozdíl od Alkeholu mu v textech byly cizí půllitry piva a decilitry rumu, protože setrvávání u nich by mělo za důsledek stagnaci a nerozšiřování fanouškovské základny, což nebyla cesta pro Kabát. Na konci devadesátých let měl jasnou vizi stát se univerzální rockovou kapelou, jejíž hity znají předpubertální děti i důchodci. Musely se začít dělat kompromisy, hudba, ač stále tvrdě rocková, musela pozbýt někdejšího ostří a vulgarity chytře schovat za jinotaje. Už to nešlo tak natvrdo jako před pár lety, kdy z Josefa Vojtka létaly nejostřejší výrazy.
Po albu „Čert na koze jel“ se Kabát definitivně zabydlel v největších tuzemských halách. I když počet prodaných desek nevykazoval vzestupnou tendenci, na koncerty chodilo stále více lidí. I v soutěži Český slavík se Kabát dral vzhůru a ačkoliv se zatím úplného vrcholu dosáhnout nepodařilo, jedenácté místo o lecčems vypovídalo. Mezi rockovými kapelami neměl Kabát konkurenci, každá vydaná deska byla v devadesátých letech událostí sezóny. O to víc, když se o novém albu, které kapela začala připravovat na přelomu let 1998 a 1999, začalo mluvit jako o návratu k „Děvkám“. To byla senzace, zbystřili zejména staří fanoušci, pomalu nad kapelou lámající hůl. Ovšem červíček pochybností hlodal. Bude to ještě ten samý Kabát? Dokáže ještě natočit tak tvrdé album? Šeptandu rázně utnul Milan Špalek. „Děvky byl pro nás poplach, tam jsme to nahrnuli, kdežto nad novou deskou přemýšlíme. Žádný takový návrat nehrozí!“ A bylo po nadějích…
Jelo se točit do studia Sono, opustila se jak Doležalova Hacienda, tak Jandova Propast, čímž odstartovala další etapa historie Kabátu. „V jiným studiu nastane vždycky úplně jinej zvuk,“ řekl k tomu Špalek, „i když jsme pořádt ten samej Kabát, tak je jiný zvuk bicích i kytar, a basa zní přesně tak, jak se mi to líbí.“ Možná proto je novinka „MegaHu“ mírně odlišná od „Čert na koze jel“, přestože je tvořena z téměř totožného těsta. Název „MegaHu“ stále ukazuje rozvernou, lascivní stránku Kabátu, přestože je skryt do jinotaje, ač je inspirován skutečnou postavou. „Je to bezdomovec z Košťan, kde si postavil chýši u hospody a žije v ní. Nikdo neví, jestli má skutečně tak velkýho ptáka, ale všichni to říkají,“ vysvětlil podivný název Špalek a kytarista Ota Váňa dodal: „Je mu kolem osmdesáti a problémy s prostatou rozhodně nemá, což je vidět i z obalu desky.“ Jakkoliv by se to mohlo zdát, celé album se netočí kolem zmíněného bezdomovce, chtít po Kabátu koncepční dílo by bylo asi pošetilé, severočeská postavička je hrdinou pouze titulní skladby. Jedné z nejsilnějších na desce.
Oproti mírně stylově neukotvenému „Čertovi“, na kterém si Kabát dovolili znovu výlet do krajů country, sázeli jižanské boogie nebo spojili Motörhead s Vyčítalem, působí „MegaHu“ soudržněji. Stejně jako na „Zemi plné trpaslíků“ mizí country, které nahrazují klasické rockové skladby, opatřené mnohem silnější produkcí, což z „MegaHu“ dělá přístupnější desku než byla „Čert na koze jel“. Humor jako kdyby trochu mizel (ale opravdu jen trochu), poprvé za celou kariéru Kabát neuzavírají album typickou legráckou. Žádný další „Pašík“, „Moderní děvče“, „Jak ti šlapou Kabáti“, „Láďa“ ani „Králíci“ se na konci alba nekonají a jediným zástupcem podivností je hloupá „Číňani“, největší přehmat desky. Nepovedla se stejně jako „Učitel“, do níž byly vkládány hitové ambice (snad kvůli využití dětského sboru), ale téma kauzy někdejšího sbormistra Bambini Di Praga Bohumila Kulínského nebylo uchopeno šťastně, stejně jako Vojtkův bohatýrský přednes, takže celá skladba se naprosto minula účinkem. Naštěstí zbytek alba (tu méně, tu vrchovatě) splňuje vysoké standardy Kabátu.
O šťavnatý rozjezd se postaral svižný otvírák „Teta“, následovaný neméně silnou „Víte jak to bolí“, kterou Kabát záhy představili v pořadu Lucie Bílé „Lucie na bílo“. Obě skladby zastínily větší hity, těmi je dodnes hojně využívaný otvírák řady koncertů „Pohromy“, rádiová tutovka „Bruce Willis“ a zejména závěrečná vyklidněná „Šaman“, z níž se stal jeden z největších hitů Kabátu. Prýští z ní teskná atmosféra, Vojtek se krotí ve svém projevu, až by se mohlo zdát, že je vokální linka psaná přímo na tělo Milanu Špalkovi. Ten se realizoval v nejtemnější kompozici „Ďábel a syn“, ukazující vážnou tvář kapely. „Když ji Ota přinesl do zkušebny s původním svahilským textem, byla veselejší,“ vzpomíná Špalek, „když jsem napsal český text, byla v tu ránu úplně jiná.“ Vážnějším tématům se nevyhýbá ani „Já si kopu vlastní hrob“, ve které se ozývá varování nad příliš zhýralým životním stylem členů kapely. Humorná stránka zdaleka převažuje a proto „MegaHu“ lze brát jako typicky kabátovskou desku. Jsou tu klasické halekačky „Mám obě ruce levý“, „Brouk Pytlík“ a sladeovsky glamrocková „Chaňa s Rylou“, ale i další potencionálně velký hit „Prdel vody“, která však zůstal ve stínu „Bruce Willise“ a „Šamana“.
„MegaHu“ ukazuje Kabát jako dospělou kapelu, která umí udělat desku s velkou produkcí, i když je její tvář v porovnání se začátky vážnější. Kytary dostaly trochu univerzálnější zvuk, odkud se definitivně vytrácely pozůstatky metalové minulosti. Zde to ještě tolik nevadilo, i když chuť Kabátu po větším světě byla znát. „Na „MegaHu“ jsme se dohodli, že to uděláme ještě větší než předtím,“ řekl Ota Váňa a měl pravdu. Následné turné mělo největší výpravu v dosavadní historii Kabátu, i když prodejnost alba nebyla tak silná jako v minulých letech.
|
