Jestliže po „Zemi plné trpaslíků“ si žádal Kabát (zejména Milan Špalek a Radek Hurčík) pauzu, po „MegaHu“ nic takového nepřipadalo v úvahu. Koncertní tažení podporující desku bylo nejúspěšnějším podnikem svého druhu a proto bylo zapotřebí vydobyté mety upevnit. Mluvilo se o koncertní desce. V úvahu nepřipadal koncept dávné „Živě!“, vytáhnout staré skladby by bylo jako tahat kostlivce ze skříně. Mělo jít o dokument, jenž by ukazoval aktuální tvář kapely, který by podtrhl sílu vystoupení. Na nic z toho nedošlo. Nebylo to tím, že by Josefa Vojtka stále více vytěžovaly muzikály a samotnou kapelu vystupování v různých estrádách a zábavních pořadech, nebo dokonce vypukla ponorková nemoc, o níž se mluvilo. „My ani ponorkou trpět nemůžeme,“ vysvětloval kytarista Ota Váňa, „protože odehrajeme sedm koncertů a pak je chvíli klid. Navíc si lidsky sedíme a víme, co od toho druhého čekat.“ Důvod byl mnohem jednodušší. Do plánu se dostala řadová deska.
Kabát opustil hájemství managementu Sokol`s Power Voice, toto prostředí už přerostl a nechtěl být limitován možnostmi Jiřího Sokola, který záhy začal tlačit nové želízko v ohni v podobě kapely Harlej, v němž ale nový Kabát neobjevil. Kapela podepsala smlouvu se společností Pink Panther, čímž opustila lehce provinční teplicko-plzeňské podmínky a vrhla se do velkého pražského světa. Změnila se i strategie koncertů. Zatímco Jiří Sokol měl ve zvyku plánovat dlouhé šňůry, vrcholící na jeho akci (matce všech tuzemských bigbítových festivalů) Czech Rock Block v Plasích a Polné u Jihlavy, Pink Panther dávali přednost největším podnikům před kvantitou koncertů. Tato strategie se Kabátu vyplatila, neboť o pár let později udělal největší podnik, který tuzemská kapela kdy absolvovala, „Po čertech velkej koncert“ na pražskou planinu Vypich přilákal sedmdesát tisíc fanoušků. To bylo v roce 2000 ještě daleko, ale něco podobného se rýsovalo.
Pink Panther požadovali rychle novou desku. Jako správní obchodníci věděli, že musí kout železo, dokud je žhavé. A z komerčního hlediska se nepřepočítali. Z kvalitativního to už bylo horší a ukázalo se, že Kabát pod tlakem tvořit příliš dobře nedokáže. Sedmý počin „Go Satane Go“ se objevil jen rok a půl po „MegaHu“ a to byla pro kapelu doba, kdy nedokázala dát dohromady tolik kvalitního materiálu, aby se vyrovnal předchozím albům. Deska vzbudila obrovský ohlas ještě předtím, než vyšla, neboť křesťanské a židovské organizace z Prahy 5 poukazovaly na billboardy s názvem desky, zahrnující Kabát do hnízda satanismu. To byla hloupost, název alba byla parafráze na tehdejší televizní reklamu společnosti Eurotel (dnes O2) a její předvánoční slogan „Go Ježíšku Go“. S tímto vysvětlením působil název kabátí desky poněkud lacině, ovšem plně korespondoval s jejím obsahem, rovněž vesměs laciným a spíchnutým horkou jehlou.
Kabát poprvé za svou kariéru devalvoval své jméno. „Go Satane Go“ je průměrná deska skrz na skrz, stavěná na třech velkých hitech, kolem kterých jsou rozmístěny skladby béčkové úrovně. Mezi nimi ční „V pekle sudy válej“ a „Bára“, které snesou srovnání s dřívějšími hity, a byly předurčeny k tomu, stát se koncertní stálicí. Ač byly znovu o stupeň komerčnější než skladby z „Čerta“ a „MegaHu“, pořád byly natolik silné, že je na milost vzali i staří fanoušci. Ty mohla potěšit i motörheadovsky laděná „Rodinnej tank“, i když u ní už byla slyšitelná mnohem slabší forma kapely. Ta se ukazuje i z kraje alba v nebývale hloupé titulní věci, která dostala přece jen drobnou míru opodstatnění při koncertní ohnivé show. Ani skladby „Mravenci“, „Kanibal Hanibal“, „Bum bum tequilla“ či „Ber“ neoplývají bůhvíjakým zásadním nápadem a ukazují, že Kabát jsou mírně z formy. Možná se jim povede něco zachránit poloakustickou „Na sever“ (další, i když slabší hitovka, která si místo v historii našla) a v závěru alba v „Odbilo nám klekání“ a závěrečné country srandičce „Rio Grande (Ta co tančí s vlkem)“. Ale to bylo všechno.
Spěch, který byl na kapelu vyvinut, se projevil v plné nahotě. Ukázalo se, že Kabát nebyl ve stavu, že by mohl každý rok vydat silnou desku a proto je „Go Satane Go“ považována za konec nejlepší etapy kapely. Už se začínalo moc přemýšlet a moc kalkulovat s tím, co by fanoušek chtěl slyšet, i když tyto tendence muzikanti popírali. Jenže bylo rozhodnuto, Kabát se musel stát největší českou kapelou stůj co stůj, takovou, která je vidět v televizi a na kterou chodí desetitisíce lidí. Vše bylo vykoupeno odlivem starších fanoušků, kteří se slzou v oku vzpomínali na doby „Děvek“. Bylo jasné, že Kabát zašel příliš daleko na to, aby se někdy mohl vrátit s podobným materiálem. I Milan Špalek už byl v textech mnohem obezřetnější a dá říct, že s „Go Satane Go“ skončila jeho nejplodnější a nejlepší éra.
To ještě nemělo být všechno. Deset let od vydání „Má ji motorovou“ Kabát bilancovali. Na trh vypustili výběrové dvojalbum „Suma sumárum“, na němž se definitivně odstřihli od svých začátků. Debut připomněli pouze novou verzí titulní skladby („Má ji motorovou 2001 ccm“) v příšerné industriální verzi po vzoru Rammstein, čímž píseň dostala totálně na frak. Styděli se snad Kabát za své kořeny nebo měli strach, co by to udělalo s jejich novými fanoušky? Místo více připomínek „Motorové“ se objevily nesmysly typu „Wonder“, „Jack Daniels“ nebo „Králíci“, korunované novým obrovským hitem „Pohoda“, neškodnou poprockovou věcičkou, která se záhy stala jednou z nejslavnějších skladeb kapely. S ní přicházely nové časy a vypadalo to, že Kabát skončí zcela v popové bažině.
|
