Jestliže měli Anthrax pokračovat a neskončit v propadlišti dějin, bylo nutné vyřešit řadu věcí. Mezi nejdůležitější patřil palčivý post sólového kytaristy, za pět let se nepodařilo díru po Danu Spitzovi uspokojivě zacelit. Světem letěly spekulace, že by se k Anthrax měl připojit Dave „Snake“ Sabo ze Skid Row, ale ten s kapelou odjel pouze koncerty v roce 2000, pak dal přednost své kapele. Paradoxní je, že nastoupil na místo Paula Cooka, který místo s Anthrax vyjel na turné s bývalým zpěvákem Skid Row Sebastianem Bachem. Bylo třeba hledat dalšího muzikanta, jenž by měl chuť nastoupit do potápějící se lodi. Byl vytažen z obskurní kapely Boiler Room a slyšel na jméno Rob Caggiano. V roce 2001 byl jedním ze zachránců kapely, neboť důležitým způsobem promluvil do kompozičního procesu. Když se na Anthrax o pár let později bez vysvětlení vykašlal a odešel k dánským Volbeat, označila kapela jeho angažmá za chybu.
Bylo třeba najít firmu, která by desku pustila do světa, protože spolupráce s Ignition Records nedopadla podle představ ani jedné strany. Anthrax spojili síly s manažerem Iron Maiden Rodem Smallwoodem a jeho společností Sanctuary Records, který jim dal důvěru, protože kapela hýřila při tvorbě nového materiálu takovým optimismem, jaký ji naposledy provázel při natáčení „Sound Of White Noise“. „Je to naše nejlepší deska,“ tvrdil Scott Ian, „všechno, co dělá Anthrax Anthraxem, je tady.“ Podobné řeči lze považovat za nadsazené, navíc s vědomím, že tahle parta má v diskografii perly jako „Spreading The Disease“, „Among The Living“ či „Sound Of White Noise“, ale i tak bylo zřejmé, že Anthrax byli v roce 2003 v mnohem lepší kondici než na konci devadesátých let. Jako kdyby jim Caggianův příchod vliv novou krev do žil. Benante a Ian odstavili rozjeté S.O.D. na druhou kolej, Bush omezil aktivity Armored Saint do té míry, že obě kapely mohly fungovat paralelně vedle sebe a přišel čas přivést Anthrax zpět k životu. Dělo se to mimo hlavní proud zájmu metalových fanoušků, protože Ianova parta už nepatřila k mainstreamu, a to ani metalovému. Její místo na výsluní obsadili jiní a na Anthrax se pohlíželo jako na dinosaury, kteří mohou užívat postavení legendy.
Natáčení alba „We´ve Come For You All“ trvalo dlouho, protáhlo se na celý rok, jelikož Anthrax dostali lukrativní nabídku na společné turné s Judas Priest, které jim dodalo potřebnou sebedůvěru. Tu se jim podařilo vtisknout i do drážek alba, které díky tomu zní lépe než „Stomp 442“ a „Volume 8: The Threat Is Real“. Jako kdyby se kapele aspoň částečně podařilo najít vlastní tvář, ztracenou především na minulé desce. „We´ve Come For You All“ působí mnohem soudržnějším dojmem, vlivy groove metalu, ač stále hmatatelné, byly potlačeny do pozadí, a i když se stará thrashmetalová tvář nevrátila v plné parádě, dá se mluvit o tom, že deska nabývá někdejšího charismatu. Zejména proto, že kapela konečně dala dohromady řadu silných skladeb, korunovaných skvostnou „Safe Home“, po „Only“ pravděpodobně nejvýraznější položkou bushovské éry, která ukazuje komerčnější tvář Anthrax, přesto se nejedná o výrazný krok směrem k mainstreamu, ale o vycizelovanou skladbu, beroucí si silné vlivy i od Armored Saint.
I když lze „Safe Home“ považovat za jasný vrchol, desce stále dominuje tvrdá složka. Nápady jsou o něco přehlednější než na „Volume 8: The Threat Is Real“, ale paralely lze spatřovat i zde. Nejen díky opětovné účasti Dimebaga Darrella, který se blýskl v netradičně hardrockové „Cadillac Rock Box“, ale zejména v tvrdších, riffovějších „Superhero“ či „What Doesn´t Die“, a především ve skoro až grindocorové legrácce „Black Dahlia“. Ta nepůsobila nepatřičným či rušivým dojmem, ale představovala vítané osvěžení, protože je vrchovatě plná nápadů, od houpavých riffů až ke klasickému grindovému výplachu s Bushem, řvoucím jako tur. Pak je tu řada typičtějších věcí, které „We´ve Come For You All“ spojují především s nedostižným Bushovým vstupem do Anthrax „Sound Of White Noise“. K meritu alba míří zejména zpěvnější kousky „Taking The Music Back“ (zde překvapivě hostoval zpěvák legendárních The Who Roger Daltrey), „Caddilac Rock Box“, či závěrečná titulní „We´ve Come For You All“ s famózními bubenickými breaky Charlieho Benantea. Leccos by napovídalo o tom, že Anthrax jsou ve vrcholné formě, ale přece jen k tomu nějaký krůček chyběl. Každopádně krize byla alespoň na chvíli zažehnána…
Jenže se začaly dít divné věci. Deska nezaznamenala valný úspěch a prodejnost byla slabší než v případě „Volume 8: The Threat Is Real“. Začalo se znovu bít na poplach, obzvlášť když ohlásil odchod letitý basista Frank Bello, místo něhož začal na koncertech zaskakovat Joey Vera z Armored Saint. To nemělo mít dlouhého trvání, protože přišel blesk z čistého nebe a svět obletěla fotografie, na které stál Bello po boku někdejších spoluhráčů Scotta Iana, Charlieho Benantea, Dana Spitze a Joeye Belladonny. Doba přála comebackům a této módě podlehli i Anthrax. První comeback neměl mít dlouhého trvání a po zmateném turné se rozběhl neuvěřitelný personální kolotoč, který se jménem kapely zacházel až dehonestujícím způsobem. Najednou nikdo nevěděl, kdo vlastně v Anthrax hraje. Nejprve zmizel Dan Spitz. Brzy po něm vzal do zaječích i Belladonna. Do sestavy se vrátil Rob Caggiano, spolu s ním přišel nový zpěvák Dan Nelson a Scott Ian začal vykřikovat do světa zvěsti o nu-metalovější tváři Anthrax. To už si staří příznivci vyloženě ťukali na čelo. Situaci měl zachránit návrat Johna Bushe, který měl však nových praktik v kapele dost a po necelém roce působení se v létě 2010 definitivně vrátil k Armored Saint.
Bylo třeba vzít rozum do hrsti a domluvit se znovu s Belladonnou, aby se odčinily škody. Anthrax opsali kruh, a i když museli znovu změnit sestavu, neboť uprchlého Caggiana nahradil novic Jon Donias, vrátili se k tomu, co jim udělalo největší jméno. Obě comebacková alba s Belladonnou, „Worship Music“ a „For All Kings“ se nesou v nejtradičnějším pojetí, což je parketa, kde je chtějí slyšet konzervativnější fanoušci, ale kde je minimum prostoru pro různé ztřeštěné experimenty, které dělaly Anthrax svéráznou a charakteristickou kapelou. Jejich místo v metalové historii je nezpochybnitelné. Ač to někteří napadají, kapela plně náleží k Velké thrashové čtyřce osmdesátých let a to je fakt, který Anthrax nikdo neodpáře. Bez nich by americká metalová smetánka nebyla úplná.
|
