Páteční bouřka trochu zchladila horké počasí, ale příjemné teplo panovalo i v sobotní den. Metalfest se probudil do třetího festivalového dne, i když řada fanoušků vykazovala známky jisté únavy, bylo zapotřebí mobilizovat síly a vyrazit do centra dění s tím, že sobotní den bude Lochotínský amfiteátr hostit hlavní hvězdu, německé piráty Running Wild. Ti se v České republice objevují jen sporadicky a proto měl být jejich koncert o to vzácnější, i když Rolf Kasparek a jeho společníci na studiových deskách předvádějí řadu let jen slabý odvar někdejší tvorby. Program začínal opět v půl jedenácté dopoledne. Do areálu jsme jsem dorazil po poledni a na značkách už byla mexická thrashmetalová parta S7N. Ta svým názvem evokuje českobudějovické rockery v čele s kytaristou Honzou Běhunkem, ovšem oproti našincům předvádí Mexičané dravější hudbu, ač ne tak instrumentálně precizní. Jejich tvorba zavání obyčejnosti a přestože z nich šla energie, větší dojem nezanechali. To byl podobný případ jako u amerických Toxik, jejichž kořeny sahají do pionýrských dob thrash metalu. I když kapela vydala letos comebackovou desku „Dis Morta“, vznikla už v roce 1985 a přestože z té doby v ní působí jen kytarista Josh Kristian, je pojetí jejich hudby určené spíše pamětníkům. Při jejich vystoupení se projevila i mírná nesehranost, kapela působila nesourodě a zejména komunikace mezi doprovodným kytaristou a basistou byla chvilku na bodu mrazu. Navíc se na jejich koncertu podepsal i zvukař, takže výsledek nebyl úplně přesvědčivý.
Mnohem větší dávka profesionality se dostavila s příchodem amerických thrash/speedmetalistů Heathen. Ani oni nikdy nepatřili mezi špičky žánru, v Plzni však ukázali, že stylové formulky mají v malíčku. Energií nabitý koncert byl o několik úrovní výše než vystoupení předchozích spřízněných kapel, což ocenila řada fanoušků, kteří se vrhli před pódium a kapelu podpořili divokým pogem. Heathen se povedlo rozproudit dění v celém amfiteátru. Toho plně využila švédská Majestica v jejimž čele stojí současný kytarista Sabaton Tommy Johansson, říkající si Tommy ReinXeed. Publikum bylo naladěno na symfonický power metal a pod pódiem se jich sešlo víc než při předchozím koncertu Heathen. Pódiu vládl místy až nelidsky vysoký Tommyho hlas, jenž byl nazvučen tak, že místy trhal uši, přestože zvuk se během Heathen usadil a při vystoupení Majesticy dosáhl požadovaných parametrů. Kapela v deseti skladbách projela obě alba, důraz byl kladen na silné skladby „Night Call Girl“, „Above The Sky“ či „Mötley True“. Koncert to nebyl oslnivý, ale dokázal pobavit i tím, že Tommy se ukázal jako výtečný frontman, kterému publikum zobe z ruky.
Když na pódium takřka nenápadně nastoupila švédská deathmetalová stálice Hypocrisy, přiblížil se jeden z vrcholů letošního Metalfestu. Na první pohled zaujal frontman Peter Tägtgren, jemuž skoro úplně zešedivěly vlasy, ovšem ve chvíli, kdy kapela spustila mohutný sound, zněla jako zamlada. Koncert měl velký spád, Tägtgren si nepotrpěl na žádné průpovídky mezi skladbami, což dokreslovalo mírně odtažitou image. Jen na začátku pozdravil mnohatisícový dav a na konci vystoupení poděkoval a to bylo vše. To, co se odehrávalo mezi tím, se dá nazvat precizní prací. Kapela formátu Hypocrisy nepotřebuje žádnou velkou pyroshow, výbuchy ani ohně k tomu, aby odehrála skvělý koncert. Postačily jen drobné kouřové efekty a řada skvělých skladeb, s nimiž Tägtgren a spol. zabrousili i do devadesátých let.
Německá metalová královna Doro slavila na metalfestu narozeniny, ovšem žádná bouřlivá oslava se nekonala. Přestože měla k dispozici nejostřejší munici v podobě starých skladeb Warlock (znovu s ní hraje i americký kytarista této kapely Tommy Bolan) a došlo na skvělé „All We Are“, „East Meets West“ či „Für Immer“, pořád se vkrádal pocit určité rutiny. Jiskra mezi kapelou a publikem nejvíce přeskočila v coververzi „Breaking The Law“ od Judas Priest, což nebyla pro Doro nejlepší vizitka, sama má v repertoáru tolik hitů, že by se klidně bez jakýchokoliv coververzí (Warlock nelze počítat) mohla obejít.
To nejočekávanější přišlo na závěr. Ovšem zda bylo očekávání zcela naplněno, o tom lze s úspěchem diskutovat. Running Wild nastoupili ve velkém stylu, nechyběly salvy výbuchů a ohňová show, ale nasazení kapely nebylo takové, jak by se mohlo čekat. Vystoupení spadlo do kategorie standardních metalových koncertů pro pamětníky, protože kapela nejvíce sázela na hity z minulosti, které sklidily největší úspěch. Skladby „Riding The Storm“, „Branded And Exiled“, „Conquistadores“ nebo nepostradatelné „Raise Your Fist“ či „Under Jolly Roger“ ukázaly svou sílu i po desítkách let, ale o někdejší energii si Rolf Kasparek a jeho družina mohli nechat zdát. Show působila trochu úsměvně, klišé osmdesátých let z ní bylo cítit při každém pohybu i legračních poskocích principála. Až tak špatné to nebylo (i když zvukař neměl nejsilnější hodinku) a tak se o zklamání, jaké při minulých ročnících připravili Megadeth nebo Cradle Of Filth, mluvit nedalo. Jen se prostě čekalo víc…
Rozjezd nedělního programu pro mě patřil německým hardrockerům Victory. Ti si největší slávu odbyli v osmdesátých letech a jejich vystoupení zavánělo letitou nostalgií. Němci ji zvládli a předvedli plnokrevnou rockovou prezentaci. Možná proto, že se kytarista Herman Frank (ex-Accept) jako jediný původní člen obklopil mladšími muzikanty, mezi nimiž jasně dominoval zpěvák Gianni Pontillo, který navázal velmi silný kontakt s fanoušky, nebál se ani vyskočit za zábrany. I po skončení koncertu se volně procházel areálem a fotil se s kdekým. Victory byli po řadě thrashových a powermetalových vystoupení vítaným odlehčením. Hůře už na tom byl jejich kytarista Herman Frank, který si po koncertě s Victory střihl ještě set jako sólový umělec. Avšak udržet energii Victory se mu při sólovém vystoupení nepodařilo. Jeho padesátiminutovka patřila k tuctovým zážitkům.
Pak se celý Metalfest rozzářil, protože přišel naprostý a nečekaný vrchol, když na pódium napochodoval osmičlenný ansámbl The Night Flight Orchestra. Neměli lehkou pozici, prostor před pódiem se vylidnil tak, že bylo velmi jednoduché přejít až do první řady. Lidem trvalo asi jen dvě skladby, než si zvykli na netypickou image ve stylu AOR kapel sedmdesátých let a mnohem měkčí hudbu, než jakou předchozí dny poslouchali. The Night Flight Orchestra si získali velké sympatie publika. Při skladbě „Divinyls“ se utvořil obrovsky dlouhý had z několika stovek lidí, který začal korzovat po celém areálu ve stylu „jede, jede mašinka“ a obíhal trasu z kotle až přes první ochoz. Kapela tím byla očividně zaskočena. The Night Flight Orchestra si vysloužili prvenství v kategorii nejsympatičtější kapela celé akce a při příštích ročnících byl jim slušel lepší čas.
Dál se pokračovalo v tradičnějším metalfestovském duchu, i když původně ohlášené Ensiferum na poslední chvíli kvůli onemocnění zpěváka nahradili Elvenking, což byla logická volba, Italové jsou právě na společném turné s Gloryhammer, kteří následovali hned po jejich setu. Elvenking nepředvedli nic světoborného, ve svém ranku folk/power metalu patří k prověřeným jistotám. Mírně nekoncentrovanou show jim nelze mít za zlé, protože se o svém vystoupení údajně dozvěděli předchozí den. To Gloryhammer hráli precizně a měli promyšlené všechno do detailu. Samozřejmě pokud člověk přistoupí na jejich komediální hru, parodii všeho metalového, kterou snad ani oni sami nemohou brát vážně. Hlavní snahou je pobavit posluchače a to splnili. „The Land Of Unicorns“ nebo „Legend Of The Astral Hammer“ jsou skladby k popukání a Gloryhammer je předvádějí s patřičnou dávkou instrumentálního a vokálního umu. Na druhou stranu jejich koncerty nejsou bůhvíjak význačné, takže i když se člověk při show baví, je toho málo, co by si odnesl do budoucna. Gloryhammer fungují na principu „tady a teď“.
Mnohem hůře na tom byla Sonata Arctica, která na Metalfestu dokumentovala úpadek, který ji provází poslední roky. Někdejší síla je pryč a prestižní místo finálového dne si zasloužila jen pro svou minulost a ne kvůli současné formě. Ta je velmi slabá, což koncert potvrdil, neboť jiskra nepřeskakovala mezi jednotlivými muzikanty, natož mezi kapelou a publikem. I když se frontman Tony Kakko snažil zachránit chatrné výkony svých spoluhráčů, Sonata Arctica propadla na celé čáře. Připomněla několik let staré vystoupení Tiamat, kteřé se rovněž předvedli totální fiasko. Sonata se koncertem prokousala i přes otřesný zvuk (vytažená basa zrovna uchu nelahodila) a zjevné indispozice jednotlivých členů (zejména klávesisty a bubeníka) a ukázala, že ne vždy má svůj den. Nejhorší koncert celého Metalfestu.
Blížilo se finále a s ním i jeden velký otazník. Nizozemská hvězda Within Temptation na poslední chvíli zrušila autogramiádu z důvodu silného nachlazení zpěvačky Sharon den Adel a mezi lidmi kolovala zpráva, že Within Temptation ani nevystoupí. Na zrušení koncertu nedošlo, i když bylo znát, že Sharon není ve své kůži - ani ne tak při zpěvu, ale když Sharon v pauzách promlouvala k publiku, její indispozice cítit byla. Možná i proto kapela neodehrála bůhvíjak památné vystoupení, mírně haprující energii vyrovnávala plejáda hitů. Nedošlo na výbornou „Shot In The Dark“, ale kapela tahala jedno eso z rukávu za druhým., „Ice Queen“, „Mother Earth“ nebo „Raise Your Banner“ byly ozdobou koncertu, přesto Metalfest letos zažil lepší show, když nebudeme počítat obrovský světelný park, který si Holanďané s sebou přivezli.
Letošní ročník navázal na tradici a i když hvězdná plejáda nebyla tak silná jako v předchozích ročnících, rozhodně se nedá mluvit o klopýtnutí nebo úpadku. Metalfest je etablovanou akcí, která se sice vyhýbá největší světovým jménu rockové a metalové scény, ale i tak nabízí vždy dostatek kvalitních kapel. Proto už je radno vyhlížet soupisku na rok 2023.
|
