Tak to vypadá, že bojovní trpaslíci Wind Rose vyhráli poslední bitvu, svého nepřítele porazili na hlavu, žádná další potyčka už nehrozí a tak přišel čas na oslavné písně, plné patosu, majestátnosti a hrdinských nálad. Páté album italských válečníků vsadilo na osvědčené power-folkové zbraně – silné zpěvné melodie, energii a působivou atmosféru. A vyzobnete-li si jakoukoliv položku z jejich aktuálního menu, nelze než konstatovat, že tohle je stoprocentně funkční model, na který se bude pod pódiem skvěle skotačit a halekat. Jenže všeho moc škodí a tak pokud něco může mohutně oslavované vítězství pětice z Pisy zhatit, jsou to paradoxně Wind Rose sami.
Mohou za to dva faktory. Neubráníte se obligátnímu pohazování s pojmy Ensiferum, Turisas, Wintersun, které lze aktuálně obohatit i o Rhapsody Of Fire, či Sabaton. To by samo o sobě na zkalení radosti z úspěšného boje nestačilo, neb především zásluhou ideálně zabarveného Francesca Cavalieriho kapele nelze upřít vlastní osobitost a mnohé z melodií v sobě mají zcela bezprostřední přitažlivost a skočnost, takže potenciál k tomu strhnout posluchače je poměrně silný. Podstatnější je skutečnost, že Wind Rose se zcela uzavřou do bubliny neměnné atmosféry, a s výjimkou úvodního jemně romantického intra „Of War And Sorrow“ tlačí svoji majestátnou heroičností tak intenzivně na pilu, až se deska začne slévat do jedné náladové hmoty. U které si – a to i přes to, že si takto vybudovanou atmosféru u výše zmiňovaných kolegů zpravidla plně vychutnáte – s postupujícím časem začnete čím dál tím víc přát, aby Wind Rose aspoň nějakou šarvátku brutálně projeli, případně své úspěchy zapili medovinou od sousedního trpasličího klanu, čistě proto, aby aspoň chvíli bylo něco jinak. Tenhle fakt umocňuje skutečnost, že v druhé polovině alba se Wind Rose vytasí s rozsáhlejšími, výpravnějšími kompozicemi, které už jednoduše nemají kde nabrat čerstvý vzduch. A nakonec i závěrečná „Tomorrow Has Come“, která začne příjemně vláčně a posmutněle, se do pompézního výrazu postupně překulí, a ani příjemně vyhrocený klišovitý závěr se patosu nezbaví.
Pusťte si jednu skladbu denně a po dvou týdnech budete tvrdit, že Wind Rose udělali parádní album. Dejte si tuhle kolekci jako celek a naskočíte na náladově jednotvárný a postupně docela unavující setrvačník. Pokud jsem u druhého alba kapely tvrdil, že s heroičností a pompou umí kapela šikovně zacházet, tak na tom se vlastně nic nemění. Umí. Jen Wind Rose prostě zapomněli při snaze o maximální využití jedné dominantní příchutě v nejlepším přestat.
|
