Poté, co nějaká chytrá hlava rozhodla, že se pražský koncert Helloween odehraje v odporné O2 areně, byl jsem rozhodnut, že to bude po patnácti letech první vystoupení Dýní v české metropoli bez mé účasti. Ti, co mají s libeňskou halou hrůzy již nějakou zkušenost, dají mi za pravdu, že v naší zemi neexistuje horší místo na konání metalových koncertů. Špatný zvuk, žízeň, horko, otrávené publikum, nekonečné fronty, předražené ceny, nepříjemné kontroly, spousta nesmyslných zákazů, to jsou společné prvky koncertů v O2 Areně. Když se termín konání akce v důsledku covidové pandemie přesunul, přesunul a znovu přesunul na nový, novější a nejnovější termín a jako vzácní hosté (pojem předkapela zde není úplně na místě) byli povoláni HammerFall, tedy další uskupení, na jehož pražských vystoupeních jsem během posledních patnácti let ani jednou neabsentoval, přehodnotil jsem své rozhodnutí a dal O2 monstru ještě jednu šanci. Na rovinu však přiznávám, že má očekávání od této velkolepé události byla naprosto nulová. Již nesčetněkrát jsem byl svědkem, jak i skvěle hrající kapelu dokáže prostředí libeňské multifunkční haly totálně odstřelit. Už od začátku vše nasvědčovalo tomu, že koncert dvou velkých H bude přesně ten případ.
Obrovské a hlemýždím tempem postupující fronty před vchodem do Arény naznačovaly, že avizovaný začátek akce v devatenáct hodin, nemalá část návštěvníků nestihne. Naštěstí HammerFall, jakožto první účinkující večera, začali hrát s půl hodinovým zpožděním, což v dané situaci bylo ku prospěchu věci. Už od začátku svého setu se kladiváři potýkali s opravdu hrozným zvukem, který byl navíc tak potichu, že diváci v zadních řadách a na ochozech nemohli kapelu snad ani slyšet. Zvukaři se sice činili a během prvních dvou skladeb se jim podařilo dát zvuk docela do kupy, ale s hlasitostí bohužel neudělali nic. Mizerné bylo i osvětlení. Bubeníka Davida Wallina jsme vůbec neviděli, protože seděl téměř ve tmě. HammerFall během svého hodinu a čtvrt dlouhého vystoupení předvedli celkem tradiční průřez svojí tvorbou. Jediným nečekaným zpestřením bylo částečně instrumentální medley, poskládané ze skladeb z fenomenálního alba „Crimson Thunder“, které letos slaví dvacet let od vydání. Celkem jednoznačně se ukázalo, že skladby z nového alba „Hammer of Dawn“ (kromě titulního songu) naživo absolutně nefungují. Větší radost udělaly léty prověřené hity „Blood Bound“, „Renegade“, „Last Man Standing“, balada „Glory to the Brave“ a závěrečná „Hearts on Fire“. Joacim Cans byl ve skvělé pěvecké formě, ostatně stejně jako trojice zpěváků Helloween. Vypadá to, že covidem zaviněná dlouhá pauza mnohým zpěvákům vyloženě prospěla. Vzájemná chemie mezi kapelou a publikem (tím se znovu dostáváme k úskalí koncertů v O2 Areně) úplně chyběla. Bylo téměř smutné sledovat, jak se švédská pětice usilovně snaží probrat obecenstvo z letargie a výsledek se ne a ne dostavit. Když Joacim Cans tradičně vyzval publikum ke zpěvu nejprofláklejších kousků „Glory to the Brave“ nebo „Hearts on Fire“, panovalo v sále jen trapné ticho. S podobným problémem, naštěstí ne v takové míře, se potýkali i Helloween.
Playlist HammerFall: Brotherhood, Any Means Necessary, The Metal Age, Hammer of Dawn, Blood Bound, Renegade, Venerate Me, Last Man Standing, Crimson Thunder album medley, Let the Hammer Fall, Glory to the Brave, (We Make) Sweden Rock, Hammer High, Hearts on Fire
Po zhruba tři čtvrtě hodině, což je v O2 Areně čas nedostačující k vystání fronty na pití, se na pódiu objevili Helloween. Německá power metalová legenda měla jako již tradičně nádherně zpracovanou scénu, kde nechyběla ani obří dýně. Radost též udělaly tři velké obrazovky, kam se přenášely nejen záběry z pódia, ale běžely tam i animované klipy k jednotlivým skladbám. Zvuk měli Dýňáci výrazně lepší než jejich kolegové ze Švédska, ale moc mi nesednul jejich set list. Klasiky z legendárních „Keeperů“ samozřejmě nechyběly, ale jinak se žádné velké překvapení nekonalo. Nejvíc potěšila směska skladeb z „Walls of Jericho“ pod taktovkou Kaie Hansena (zejména málo hraná „Victim of Fate“). Šťastnou ruku kapela neměla při výběru písní z eponymní novinky. Místo „Angels“, „Mass Pollution“ nebo předlouhé „Skyfall“ bych si uměl představit vhodnější kandidáty k živému přednesu. Závěr základní části koncertu v podobě „How Many Tears“ také nebyl úplně ideální. Kiske s Derisem se ve svých partech většinou střídali po písničce a několikrát si spolu střihli i duet. Tradiční prostor pro muzikantské sólo tentokrát nedostal bubeník Dani Löble, ale překvapivě kytarista Sascha Gerstner. Jeho preludování ovšem moc zábavné nebylo.
Publikum na Helloween reagovalo o něco živěji než na HammerFall, ale pořád to byl jen slabý odvar toho, co jsme obvykle zvyklí zažívat na jejich vystoupeních. O přídavky si ale naštěstí řeklo, takže po jakože poslední „How Many Tears“ došlo ještě na kultovní baladu „A Tale That Wasn´t Right“, svižnou hitovku „Power“ a monumentální kolos „Keeper of the Seven Keys“, který kapela tradičně ukončila představovačkou. Poté již nemalá část obecenstva zamířila k východu. Těm, kteří to nevzdali a vehementně si žádali ještě jeden song, německý septet nakonec přišel zahrát nesmrtelný šlágr „I Want Out“. Ten zhruba v polovině přerušili pořadatelé, aby kapele předali zlatou desku, tedy ocenění za vysokou prodejnost jejich nového alba v České republice. Celý tento podivný předávací rituál působil spíše trapně než oslavně. Zaskočená kapela totiž zpočátku vůbec nechápala, co se děje a proč musí přerušit hraní. Zkrátka načasování této jinak milé vsuvky bylo opravdu nešťastné. Poté Helloween dohráli zbytek „I Want Out“ a tím své dvě hodiny trvající vystoupení ukončili.
Play list Helloween: Skyfall, Eagle Fly Free, Mass Pollution, Future World, Save Us, Forever And One (Neverland), medley (Metal Invaders/Victim of Fate/Gorgar/Ride the Sky), Heavy Metal (Is the Law), Angels, Best Time, Dr. Stein, How Many Tears, A Tale That Wasn´t Right, Power, Keeper of the Seven Keys, I Want Out
Obě kapely předvedly slušný výkon. Přesně takový, jaký se od nich očekával. Jenomže celkový dojem z koncertu dělá hlavně atmosféra a ta oběma vystoupením chyběla, což ve sterilním prostředí O2 Areny není nic neobvyklého. Měl jsem pocit, že z čtrnácti tisíc přítomných si koncert užívá tak dvacet lidí. Zbylí sledují vystoupení přes displej mobilního telefonu nebo spí ve stoje. Na druhou stranu pamatuji na tomto místě mnohem horší akce, takže dvojice velkých H z toho vyšla ještě dobře. Ze všech koncertů jak Helloween, tak HammerFall, které jsem zatím měl možnost vidět (věřte, že jich nebylo málo), byl tento jednoznačně nejslabší. Tato velkolepá oslava melodického metalu by zkrátka zasloužila důstojnější místo konání.
|
