Byť švýcarská symfo-metalová parta avizuje, že při tvorbě alba „Dreamland – Behind The Shades“ se u ní změnilo mnoho věcí, příznivci stylu, kterým zavoněly dvě předchozí nahrávky, se nemusí ničeho radikálního obávat – změna na postu kytaristy není kdovíjak hmatatelná, neb kytara u téhle kapely nikdy nehrála hlavní roli, zvuku prospěla absence modernistických tendencí, související s tématem technologického pokroku na minulé desce, a změna v psaní písní přinesla větší dramatičnost a rozmanitost. Deep Sun sice nenarušují žánrové hranice, ale větší pestrost a dramatičnost, která těží z vnitřního napětí a jež nepotřebuje žádnou okázalost, jsou devizy, které by mohly Deep Sun dostat lehce mimo hlavní proud symfonického metalu, ale zároveň do lepšího a zajímavějšího světla.
Tři dominanty, o které se Deep Sun opírali před třemi lety na albu „Das Erbe der Welt“ – výrazný a občas až afektovaný soprán Debory Lavagnolo, hromada kláves a přístupná melodika v duchu Nightwish či Epicy zůstávají stejně stabilní, jen s nimi Deep Sun zacházejí o něco účelněji. Po zcela typickém, pohádkově zasněném prologu „Prologue“ se Deep Sun vytasí s odvážnou, na úvod nezvykle členitou a rozmanitou „Behind The Shades“, v níž dominantní roli nesou zábavné instrumentální pasáže, a je z toho malé, výpravné a skvěle zvládnuté představení. Do barevného obrazu ideálně zapadne i najedovatěle pronikavější Debořin hlas v dravější „Living The Dream“, temnější a napínavější „Killer In The Dream“ si dobře pohrává s atmosférou, baladická „In Silence“ v sobě má dostatek dramatu, aby se vyhnula žánrové prvoplánovosti, laškovnou „Mitternachtstanz“ rozsvítí folková skočnost a středověká nálada, kterou nekompromisně zboří agresivní „Hands In Anger“. A byť se v některých písních Deep Sun nevyhnou žánrovým klišé a tím určité obyčejnosti, celkový obraz působí velmi přitažlivě.
Nechat se vtáhnout spirálou z obalu alba do světa Deep Sun je velmi jednoduché. Dobrým a chytlavým nápadům vydatně pomáhá sytý a snadno čitelný zvuk, a tak pro tvrzení o tom, že Deep Sun udělali velký krok a mohou být považováni za švýcarský export symfonického kovu par excellance, kterým se kapela holedbá ve vlastní autobiografii, je možné modifikovat okřídlené rčení „na každém šprochu pravdy trochu“, na sice méně libozvučné, ale přesnější „na tomhle šprochu pravdy docela dost…“
|
