V polovině sedmdesátých let zažíval Olympic trochu schizofrenní dobu. Z britských ostrovů i z Ameriky se do světa valil proud hardrockových kapel, které styl nebývale zpopularizovaly, prolezly železnou oponou a získávaly si srdce mnohých posluchačů i v Československu. Odpověď od tuzemských kapel však přicházela jen velice chabá. Flamengo sice vydalo výtečnou nahrávku „Kuře v hodinkách“, fungoval i Blue Effect, jemuž se však nevyhýbaly problémy s vládnoucí garniturou a armádou cenzorů, ale za českou rockovou jedničku byl stále považován Olympic, i když jeho pověst po epizodě s Jiřím Kornem značně utrpěla. Největším zastáncem tvrdšího směru byl kytarista a zpěvák Petr Janda, ale ten narážel na odpor zejména bubeníka Petra Hejduka, který se už stal druhým nejpilnějším skladatelem v kapele. Klávesista Miroslav Berka se k celé situaci stavěl rezervovaně a nový basista Pavel Petráš byl pomalu odsunut na druhou kolej. „Petráš hrál čím dál nemastněji a mně už se to nechtělo poslouchat,“ řekl Janda k případu další výměny basisty. „Na konci turné jsem se sešel s Berkou a Hejdukem a sdělil jim, že už s Petrášem hrát nechci. Nebyli proti, ale o nikom jiném nevěděli.“
V tu chvíli do života Olympicu zasáhla náhoda. Z Finska se do republiky vrátil jistý Milan Broum, jehož kapela zůstala v emigraci. Okamžitě dostal od Jandy nabídku, ke které se postavil nejprve poněkud vlažně, jak sám později sdělil, hudba Olympicu se mu v té době vůbec nelíbila, ovšem líbily se mu fanynky, které čekaly pod pódiem. S Broumem v sestavě kapela odjela na velké turné po Sovětském svazu, což ji utužilo. Sice ne natolik, aby táhla za jeden provaz, ale přece jen Janda našel nejlepšího možného parťáka, rockera každým coulem, s nímž mohl vzdorovat popovým tendencím Hejduka. Ten své věci prosazoval s velkou vehemencí a jejich komerční směřování nesl Janda velice nelibě. Proto tvorba kapely i po Broumově příchodu vykazovala syndrom jakéhosi kočkopsa. Janda se snažil dělat buď klasické olympicovské věci jako za starých časů nebo táhnout kapelu směrem k ostřejšímu rockovému zvuku, Hejduk neoblomně prosazoval vlastní skladby, které neměly daleko k bubblegumu, který ještě před nedávným časem dělával František Ringo Čech s Viktorem Sodomou.
Touto nerovnováhou je poznamenána deska „Marathón“, která se začal točit v roce 1977, ovšem na svět se dostala až o rok později. I když se místy snaží o dravou rockovou tvář, výsledek je nakonec polovičatý a to hlavně kvůli Hejdukovu vlivu, jehož nápady do dnešních dnů zestárly mnohem více než Jandovy, z nich se některé ukázaly být nadčasové. Na „Marathónu“ jich však tolik není, ale přesto je deska snesitelnější než předchozí nahrávka. Chybí na ní sice tak skvělý hit jako byl „Únos“, ale přece jen bylo znát, že Janda po prožitém šoku s Kornem trochu zvedá hlavu, i když tato etapa měla ještě dohru u soud, protože Korn kapelu zažaloval o peníze z podílu na aparatuře. Soud obě strany dotlačil do smíru, ale nakonec Olympic svému bývalému basistovy museli vyplatit jen čtyři tisíce, čímž na řadu let přátelství utrpělo velký šrám...
Na "Marathónu" jako kdyby probublával rockový duch, který se chtěl drát na povrch zejména v titulní skladbě, sedmiminutovém ambiciózním díle, které ale zůstalo stát na půli cesty a neprokázalo takovou životaschopnost, aby se udrželo mezi klasickými díly Olympicu. Mezi ně se dostala z desky jediná skladba, a to Jandova nostalgická věc „Taky jsem se narodil bos“, v níž se hraje na jemnější notu, ovšem vše je dostatečně daleko od Hejdukových skladeb, které se objevily na první straně alba. Kvůli tomu je druhá polovina „Marathónu“ mnohem snesitelnější, protože titulní skladbu a hitovou „Taky jsem se narodil bos“ doplňuje dvojice slušných kousků „Nech to být“ a „Tak jedeme dál“, o nichž se dá mluvit jako o těch, které mají jisté hardrockové ambice. Nebylo to nic moc v porovnání s tím, co se dělo ve světě, s tím, jaká hudba se valila z britských ostrovů a zpoza oceánu, ale přece jen v tuzemské mizérii šlo o vítané kousky, i když dnes už zapomenuté.
První strana desky je na tom mnohem hůř. Na ní dominuje spíše Hejduk, z jehož autorské díly pocházejí dva velice bídné kabaretní kousky „Mráz“ a „Tak teto, tady je to“, při nichž Janda i Broum skřípali zubama, ale Hejdukovi je odsouhlasili, čímž se na čas oddálila krize, která by mohla nastat s jejich zamítnutím. Tyto opravdu špatné písně jsou na první straně desky doplněné dvěma Jandovými kompozicemi, které se nedají počítat mezi jeho vrcholná díla. Úvodní „Jako kluci začli jsme hrát“ je nevýrazná věc, která se ve stylu houpavého boggie blíží k tehdejšímu světu Katapultu, ovšem v porovnání s „Mrázem“ a „Tak teto, tady je to“ je to trochu nostalgické osvěžení úvodu alba. Hůře je na tom „Černá kronika“, zbytečná, pět minut dlouhá skladba, v níž na sebe kapela vrší podivné nápady v těžkopádném tempu bez ladu a skladbu, a nedokáže napnout síly ani k silnému refrénu. Jedinou devizou skladby jsou slušná Jandova kytarová sóla. To vše dovršuje velice rozpačitý dojem z celé desky.
Janda další roky přiznával, že v době „Marathónu“ nebyla kapela v optimální kondici, ale už se pomalu vzpamatovávala z předchozích let, kdy se dostala na pokraj rozpadu. Uvolnila se i stavidla koncertování, nový manažer kapely Miloš Zapletal plnil kalendáře s železnou pravidelností. Janda měl ale daleko k optimismu. Než stačil vyjít „Marathón“, který měl znamenat návrat k rockovějšímu zvuku, objevila se deska „Hrrr na ně…!“ od bývalého bubeníka Olympicu Františka Ringo Čecha a zpěváka Jiřího Schelingera, která se stala trhákem a v Českolovensku první skutečně hardrockovou biblí, na kterou přísahali rockeři napříč republikou. Olympic s „Marathónem“ stáli opodál jen jako chudí příbuzní. Nastal čas na důležitou změnu…
|
