Pro H.E.A.T. je nová deska zlomová. Kapela dosud rostla, na dva roky starém albu „lH.E.A.T. II“ se jí podařil takřka husarský kousek, jelikož vytvořila malé mistrovského dílo soudobého skandinávského hard rocku, které ji dovedlo daleko od mírně úsměvných začátků. Jenže pak se stalo něco nečekaného a kapelu znenadání opustil zpěvák Erik Grönwall. Mluvilo se o jeho zdravotních problémech, které mu znemožňovaly další práci, přestože dnes víme, že skutečnost je poněkud jiná. Grönwall, jehož hlas byl pro novodobá alba H.E.A.T. zásadní, dostal lano od amerických Skid Row, kde zaujal post zdánlivě nenahraditelného Sebastiana Bacha. Jak si s tímto úkolem poradí bude zřejmé v říjnu.
Jeho místo nahradil Kenny Leckremo, chlápek, který kapelu v roce 2010 opustil, aby přepustil post Grönwallovi, tehdy čerstvému vítězi soutěže Sweden Idol. Teď je zpět a s ním otázka, zda se H.E.A.T. podaří navázat na práci z minulé desetiletky, kdy se dostali o kus dál, než byli v době, kdy je Leckremo opustil. Odpověď na to není jednoznačná. Je jasné, že H.E.A.T. za poslední roky kompozičně vyspěli (a nebyla to Grönwallova zásluha) a že know how, které kapela měla, zůstává zejména u klávesisty Jony Tee a kytaristy Davea Daloneho. Rukopis zůstává totožný. Švédi opustili zbytečné experimenty jako na vcelku rozpačitém albu „Into The Great Unknown“ a udělali jediné, co jim mohlo zachránit krk. Natočili nejklasičtější možnou desku, na níž kladou na stejnou úroveň hardrockové a heavymetalové vlivy, stejně jako silný závan AOR. Nic nového pod skandinávským nebem...
H.E.A.T. to uměli velmi dobře a v podstatě umí pořád, i když už to není tak jednoduché. Svalovat vinu na Leckrema by byl nesmysl, e je jasné, že pro potřeby H.E.A.T. bude lepším zpěvákem Grönwall. Leckremo není špatný pěvec, má patřičný rozsah, pro daný žánr správnou barvu, ovšem jeho projev nepatří mezi nezaměnitelné a nedosahuje úrovně velikánů. Skladby splňují kritéria kapely, i když je jasné, že na minulém albu vytyčených met nebylo dosaženo. H.E.A.T. opisují stylová klišé (to dělali vždy), ale dělají to znovu s noblesou, což je dokáže udržet mezi tím nejlepším, co skandinávská rocková scéna nabízí. V porovnání s klasiky žánru Whitesnake, Journey, Kiss, Def Leppard nebo Bon Jovi kapela (i jiné ze současné scény) bledne, ale s vědomím, že dnes ikonické či stylotvorné dílo vznikne jednou za x let, je třeba H.E.A.T. a jejich novinku „Force Majeure“ považovat za velmi dobré album.
Do žánrově přesného alba mu nechybí nic. Je tu svižný otvírák „Back To The Rhythm“, který desku rozjede ve stadionovém duchu a kapela si vybírá svou tvrdší chvilku. Je tu řádka popmetalových hitů (namátkově „Hollywood“, „Tainted Blood“ či „Hold Your Fire“), v nichž prim hrají úderné refrény, energické, i když neagresivní kytary, a patřičný vklad kláves, dávající skladbám komerčnější potenciál. Je tu i povinná balada „One Of Us“, jež ukazuje zažité bolístky tohoto druhu skladeb, a je tu i metalový kvapík v podobě „Nationwide“ a „Demon Eyes“, což je nejcitlivější Achillova pata podobně orientovaných kapel. To vše k H.E.A.T. vždy patřilo, tentokrát se však nedostavují pocity euforie, jak tomu bylo u minulé desky. Chybí pocit výjimečnosti, což není dané výměnou zpěváka, ale přílišnou sázkou na jistotu, kapela až moc zajela do stylových šablon a nedokáže se oprostit od klišé, jak se jí to povedlo „H.E.A.T. II“, nebo stylovým kolegům Crazy Lixx na výtečném počinu „Ruff Justice“.
Výměna zpěváka nebyla osudná. Leckremo do kapely zapadl zcela přirozeně a v něm kámen úrazu nespočívá. Je spíše v tom, že „Force Majeure“ je až moc bezpečná nahrávka. Je z ní cítit, že kapela vážila každou notu, po produkční stránce chtěla předložit naprosto dokonalé a vyleštěné dílo, ale zapomněla na chvilky spontánnosti. Přesně to, co v minulosti dělalo slavná díla velkými. „Force Majeure“ je velmi příjemnou nahrávkou bez ambice stát se klasikou nebo alespoň nejlepším albem kapely.
|
