Když se v druhé polovině osmdesátých let vžil pojem „Big Four“, neboli Velká thrashová čtyřka, rekrutující se z amerických kapel Metallica, Slayer, Megadeth a Anthrax, postupně vybranou společnost představili i další metalové velmoci. Německo si vyšlechtilo Kreator, Destruction, Sodom a Tankard, v Kanadě se velká čtyřka zformovala ze spolků Annihilator, Voivod, Sacrifice a Razor. Ti na sebe vlastně upozornili jako druzí po Voivod v roce 1985 debutovým albem „Executioner`s Song“, které se stalo neotesanou klasikou stylu. Představilo skvělou symbiózu štiplavého vokálu zpěváka Stace „Sheepdoga“ McLarena a výtečnou kytarovou práci Davea Carla, jenž se stal vůdčí osobností kanadské thrashové scény. V krasojízdě kapela pokračovala i na albu „Evil Invaders“, které Razor ještě téhož roku vystřelilo k výšinám, a čekalo se, že kapela by mohla šlapat na přezky i zdánlivě nedostižným americkým obrům. Všechno, nač Razor v osmdesátých letech sáhli, se jim dařilo a své snažení korunovali svým opus magnum „Violent Restitution“ v roce 1988, přičemž jejich věhlas dávno přesáhl území javorového listu.
Kapelu nepoložil ani odchod Sheepdoga, jehož vystřídal Bob Reid, vládnoucí více obhroublým projevem, protože Dave Carlo stále držel prapor kapely proklatě vysoko. I když obě desky s Reidem z počátku devadesátých let „Shotgun Justice“ a „Open Hostility“ nepožívají tak kultovního statusu jako alba s Sheepdogem, o kvalitativním propadu se nedalo mluvit. Spíše všeobecná změna hudebního kurzu, kdy svět zachvátila grungeová horečka, mohla za to, že Davea Carla opustili důležití členové, včetně jeho bratra, basisty Adama, a principál Razor rozpustil. Po pěti letech kapelu vrátil zpět do hry, ale album „Decibels“ vyšlo v nejhorší možné době, proto i přes svou kvalitu propadlo. Bylo důležité proto, že kariéru Razor znovu nastartovalo, od té doby kapela znovu papírově funguje, ovšem pro studiovou práci znamenalo stopku na dlouhých pětadvacet let. To už neplatí, Razor jsou definitivně zpět s novým albem „Cycle Of Contempt“.
Když kapela desku na jaře letošního roku oznamovala, starým thrasherům naskočila husí kůže, ale zároveň vyvstala otázka, zda se Razor dokáží vrátit alespoň v takové formě, v jaké scénu na konci devadesátých let opouštěli a novinka nebude jen mlácením prázdné slámy. Žije sice z toho, co kapela znamenala v osmdesátých letech a z trendu, který nastavila v osmdesátých letech, ale obrovský příval energie, kterým posluchače zahrne razantním otvírákem „Flames Of Hatred“, svědčí o tom, že Razor jsou zpět ve výborné formě. Trochu zaskočí hlas Boba Reida, jenž léty ještě více zhrubl a místy se blíží projevu Maxe Cavalery, ale je nutné uznat, že k současné tváři Razor pasuje dobře. Vodítkem skrz celou desku je precizní kytara Davea Carla, jenž sází jeden úderný riff za druhým a šperkuje je bleskurychlými sóly. Je devizou celé desky, stejně jako tomu bylo po celou kariéru kapely.
„Cycle Of Contempt“ představuje bezskrupulózní starosvětskou řežbu, která nemá tendenci povolit a nechat posluchače vydechnout. Má všechny parametry výborného thrashového alba s několika jasnými vrcholy. Úvodní skandování jména kapely a následný rozjezd „Flames Of Hatred“ mezi ně patří, stejně jako úderné „Off My Meds“, „A Bitter Pill“ a „Setup“, jež nabízejí více nápadů a zásadních momentů, než tomu bylo na posledním albu „Decibels“ i na posledních albech Slayer, v jejichž stínu Razor vždy stáli, jelikož z americké thrashové čtyřky měli vždy nejblíže k nim. Hází rukavici celé vystajlované mladé generaci thrasherů, protože jim nechybí vedle energie i pořádná dávka uvěřitelnosti, ač se stále přehrabují v osmdesátých letech. Mohou si dovolit mírně slabší závěr alba v rozvláčně začínající „Darkness Falls“, jež zbytečně tahá za brzdu, a poněkud omšelé finálovce „King Shit“, v níž jako kdyby kapele docházely nápady. Je to ale jen drobná vada na kráse výtečného staromilského díla.
Na nostalgii však není na „Cycle Of Contempt“ místo. I když se kapela ohlíží do vlastní minulosti, dělá to s grácií a obrovskou dávkou nasazení. Přesně takhle má znít comebackové album thrashové legendy, která cílí zejména na staré fanoušky a mladým chce ukázat, jak se styl má hrát. Doufejme, že deska není jen ojedinělý výkřik do tmy, ale startovní výstřel k nové etapě Razor.
|
