Nahradit bubeníka Gara Samuelsona byla jedna z nejlehčích věcí v kariéře Megadeth. Věčně sjetý muzikant, pohybující se na hranici příčetnosti, měl technika Chucka Behlera, jenž za sebou měl angažmá v několika punkových kapelách a ukázalo se, že dokáže zahrát Samuelsonovy party bez sebemenších problémů, a co se týče techniky, dokonce ho v ledačems předčít. Když se Gar válel sjetý na gauči, usedal Behler za bicí a při zvukových zkouškách si místo v Megadeth vybubnoval. S kytarovým postem po Chrisovi Polandovi byl ale problém. Nejprve si Dave Mustaine vyhlédl Jaye Reynoldse z kapely Malice, která právě vydala své nejlepší album „License To Kill“, ale s jeho osobou vykoukl známý problém. Reynolds nebyl o nic menším feťákem než Poland a ani jako kytarista nebyl tak dobrý, aby svůj post obhájil. To bylo v době příprav třetího alba a problém sólového kytaristy se ukázal být ještě palčivější.
Kapele se snesl dar z nebes. Jay Reynolds přivedl do studia svého učitele Jeffa Younga. Nebyl přesně tím, koho Mustaine hledal, ale přece jen na spolupráci kývl. „Chudák Jeff vypadal jako Bobby Sherman,“ vzpomínal Mustaine, „měl uhlazené, chlapecké rysy a perfektně střižené vlasy, které vypadaly, jako by si je každé ráno půl hodiny fénoval. Když dorazil do studia, měl na sobě polobotky Sperry a surfařské kraťasy Ocean Pacific, které mu padly jako elasťáky. V některých částech světa by Jeffa považovali za člověka, co má styl, ale on ho neměl. Ovšem byl ochotný hrát to, co měl hrát Jay. Jeff začal hrát a ať se propadnu, jestli nebyl dobrý.“ Už ve chvíli Youngova nástupu bylo jasné, že kytarista nikdy nemůže zapadnout mezi ostatní členy. Ovšem práce, kterou odvedl na albu „So Far, So Good… So What?“ je dobrá, ač se neřadí ke kytarovému vrcholu Megadeth.
To ani samotné album. Je řazeno mezi kapelní klasiku, ale má smůlu, že stojí mezi monolity „Peace Sells… But Who`s Buying?“ a „Rust In Peace“. Člověk se nevyhne srovnání a v tomto ohledu nedopadne „So Far, So Good… So What?“ úplně nejlépe, i když kvalita byla zachována. Na desce je znát, že ji kapela netočila v dobrém rozpoložení. I když se zbavila Samuelsona a Polanda, závislost Davea Mustainea a Davida Ellefsona už byla rovněž alarmující, což už se začínalo projevovat na skladatelském procesu. Stalo se poprvé, že Mustaine neměl po kupě dostatek silného materiálu a proto volba prvního singlu padla překvapivě na coververzi Sex Pistols „Anarchy In The UK“. Předělané skladby měli Megadeth i na předchozích dvou deskách, ale na nich působily jako zpestření, jako třešnička na dortu, ovšem ne jako hlavní tahoun alba. Tento krok poukazoval na fakt, že si Mustaine nebyl zbytkem materiálu tolik jistý, jak tomu bylo u předchozích dvou alb. K dobru věci je nutné podotknout, že megadethovská verze „Anarchy In The UK“ má patřičnou sílu a autentičnost, což jí dodává i přítomnost kytaristy Sex Pistols Stevea Jonese, který do skladby natočil klasické sólo.
Zbytek alba je silný, ale když ho srovnáte s vrcholy diskografie Megadeth, tak si lze všimnout jistého pokulhávání. Kromě „Anarchy In The UK“ zcela přesvědčí „In My Darkest Hour“ a „Hook In The Mouth“, jež naplňují bezezbytku kvalitativní požadavky, co se týče melodické nápaditosti i energie. Slušně vyznívá druhá singlovka „Mary Jane“, jež roste do krásy i přes poněkud zmatený a netypický úvod. Potěší kytarový úprk „502“ a částečně i Mustaineovo rifforáma „Set The World Afire“, příkladná ukázka jeho bleskurychlé pravačky. Příliš ale nenadchne otvírák „Into The Lungs Of Hell“ s podivným úvodem ve stylu americké vojenské kavalerie, jehož přechod do kytarových riffů je přerván příliš násilným způsobem. Nejpřísnější kritéria nesnese nakonec ani „Liar“ (i když Mustaine skvěle frázuje jedovatý text), jelikož mezi „In My Darkest Hour“ a „Hook In The Moth“ působí velmi nevýrazným dojmem, což je umocněno i chaotickým, spíše podivně skandovaným refrénem.
I když album dosáhlo na mnohem lepší žebříčkové umístění než „Peace Sells… But Who`s Buying?“ (o „Killing Is My Business… And Business Is Good“ ani nemluvě), byly reakce na desku protichůdné. Od oslavných, symbolizujících stoupající popularitu kapely, až po odmítavé, které hovořily o tom, že kapela stále žije pouze z Mustaineova někdejšího členství v Metallice. Pravda o „So Far, So Good… So What?“ ukazuje k pochvalným reakcím, ovšem fakt, že album je o něco slabší než předchůdce, nemohl uniknout ani méně bystrému fanouškovi. Stejně jako fakt, že kapela se znovu nachází v troskách, což se projevilo na následujícím turné, které Megadeth zavedlo na pódium slavného festivalu Monsters Of Rock v britském Donningtonu. Tam se Mustaineova parta objevila v polovině programu, byl jí dán čas až po vycházejících hvězdách, ať už to byli američtí Guns N`Roses či němečtí Helloween. Když se festival dal do pohybu a přesunul se do kontinentální Evropy, musela kapela účast zrušit a přenechat místo thrashovým kolegům Testament. Krátce na to oznámil David Ellefson nástup do protidrogové léčebny. Ledy se začínaly hýbat…
Sestava, která natočila album „So Far, So Good… So What?“ vydržela spolu zhruba rok. Nejprve se začal znovu řešit bubenický post, jelikož nespokojenost s nevyzpytatelným chováním Chucka Behlera začínala kulminovat. Historie se opakovala, jestliže technik a bedňák Behler vystrnadil od bicí soupravy Gara Samuelsona, jemu se stalo to samé. Na scénu přišel Nick Menza, který už nějakou dobu Mustainea prosil, jestli by nemohl zkusit štěstí místo stále více nespolehlivějšího Behlera. Ryšavý Dave souhlasil, dal Menzovi šanci a ten ho dokonale přesvědčil. Poslední hodiny v Megadeth tikaly i Jeffu Youngovi. Rozbuškou se stal milostný dopis, který Mustaineovi napsala zpěvačka Doro Pesch. Young, který se o Doro už několik měsíců neúspěšně snažil, dopis našel a okamžitě sepisoval výpověď. Ta se neobešla bez pár nechutností, kdy Young začal svádět Mustaineovi snoubenku, což byl poslední hřebíček do rakve jejich spolupráce. Tím skončila i tato chaotická epizoda…
|
