Ještě před rokem se jevilo jako čistá utopie, že Ozzy Osbourne vydá novou desku. I když zprávy z jeho tábora toto naznačovaly, člověk se je za ta léta naučil brát s rezervou, protože skutečně „poslední“ turné bylo naplánované už před třiceti lety, po vydání slavné „No More Tears“, a nakonec Madmana musel z pódia stáhnout až covid. Ovšem nebýt toho a Ozzyho velkého strachu z této choroby, možná by nová deska skutečně nebyla. „Kdybych to chytl, tak to nepřežiju,“ svěřil se se svými obavami Osbourne a zabarikádoval se doma, kde má studio. Covid chytil, přežil a dal dohromady i novou desku, i když to před dvěma a půl lety vypadalo, že se loučí. Minulá nahrávka „Ordinary Man“ zněla nebývale krotce, byla naplněna sentimentem a nostalgií, místy dokonce až hořekováním na vlastním stářím. Tím u řady příznivců narážela na rozporuplné pocity. Rozhodně nebyla špatná a dodnes se o ní dá mluvit jako o té, která ve své době byla nejlepším dílem od „Ozzmosis“. To už dnes neplatí.
Pro to, že by novinka „Patient Number 9“ mohla být velká deska, mluvilo mnohé, zejména zúčastněná plejáda hvězdných hostů. Jen při výčtu kytarové sekce se tají dech a v této smetánce chybí snad jméno Randyho Rhoadse, dávno zesnulého zázračného muzikanta, jehož hra udělala z prvních dvou Osbourneových alb mistrovská díla. Přítomnost letitého parťáka Zakka Wyldea, někdejšího kolegy z Black Sabbath Tonyho Iommiho, hráče Pearl Jam Mikea McCreadyho, Joshe Hommea z Queens Of The Stone Age, Davea Navarra z Jane`s Addiction, či legendárních Jeffa Becka a Erica Claptona vypoví takřka vše. Když připočtete i bytelnou rytmickou sekci, kterou zastupují Duff McKagan (Guns N`Roses), Robert Trujillo (Metallica), Chris Chaney (Jane`s Addiction), Chad Smith (Red Hot Chili Peppers) a zesnulý Taylor Hawkins (Foo Fighters), je jasné, že na Ozzyho nové desce se sešla plejáda muzikantů, jaká jinde ke slyšení není. Legendární jména velkou desku nezaručují, přesto jí „Patient Number 9“ je. Cesta k ní je ale trnitá…
I když je to s podivem a nebývalo to u Ozzyho zvykem, „Patient Number 9“ není albem na první poslech. Ten neodradí zdánlivou nepřístupností, ale ani příliš nenadchne. Síla alba se začne projevovat s každým dalším opakováním. Postupně začínají jako houby po dešti růst zajímavá místa, která člověk nezaregistroval, skladby začínají získávat na síle, i když se mohlo zdát, že jsou až příliš obyčejné. Příliš se nesází na uragánové riffy jako v „Bark At The Moon“, „Miracle Man“ nebo „I Don`t Want To Change The World“, ale to lze přičíst větší přemýšlivosti a částečně vyššímu věku, což by novinku mohlo spojovat s „Ordinary Man“. Oproti ní je „Patient Number 9“ výbušnější, tvrdší a sevřenější a natolik komplexní, že si dokáže udržet posluchačovu pozornost přes celou hodinovou stopáž, a místo nudy se dostavuje spíše vzrušení z toho, jaké eso z rukávu vytáhne Ozzy v následující skladbě. V zásobě jich má opravdu dost, což je potěšující už jen vzhledem k jeho zdraví, o němž kolovaly až hrůzostrašné zprávy, doprovázené pohledem na šedivého, shrbeného staříka, opírajícího se o hůlku. Pro Ozzyho (jak sám řekl) byla práce na téhle desce až životně důležitou terapií, která mu vlila novou krev do žil.
Jestliže se dlouhá léta (mezi alby „Ozzmosis“ a „Ordinary Man“) dalo jen těžko mluvit o tom, že by Ozzy vydával skvělá alba, dnes je to naopak. „Patient Number 9“ se vrací k nejlepším tradicím, ať už formou, výrazem, skladbami i Ozzyho pěveckým výkonem. Nakolik je to skutečným dílem jeho hlasivek a nakolik zásluha moderních nahrávacích technologií je při poslechu desky jedno, protože na ní předvádí Ozzy svůj vysoký standard. Je to až k neuvěření, že dokáže znít tak svěže a čistě, když si vzpomenete na docela mizerný výkon z dvanáct let staré nahrávky „Scream“. Svěží jsou i skladby, které nabízí řadu hitových míst. Není to jen záležitost titulní skladby, která desku rozjede v nejčistších tradicích (dojde i na Ozzyho škodolibý škleb), typické osbourneovské melodie prostupují slokou, aby největší sílu dostaly ve stěžejním refrénu a nápadité sólo Jeffa Becka plně odůvodňuje jeho účast na albu. Je stejně důrazné jako punková basa Duffa McKagana v úvodu následující „Immortal“, v níž Ozzy přikládá více pod kotel a na rozdíl od hardrockově laděné úvodní věci vede skladbu spíše heavymetalovým směrem.
Hitové okamžiky odhalí trojice „Parasite“, v níž se Osbourne bičuje k nejpřesvědčivějšímu výkonu z celého alba, temnější „No Escape From Now“, vedená i díky účasti Tonyho Iommiho v přísně sabbathovské tradici (v úvodu lze mírně zaslechnout ozvěny skladby „Solitude“ z alba „Master Of Reality“), a „One Of Those Days“, atmosférou směřující více k albu „Ozzmosis“, ovšem hlavně znamenající nezapomenutelný výsledek spolupráce Ozzyho a Erica Claptona. Vrcholných okamžiků si člověk užije dosytosti i v dalších skladbách. Mezi ně patří „Degradation Rules“, další ukázka jedinečnosti spojení Osbourne – Iommi, oba se vracejí pocitově až ke slavnému debutu Black Sabbath, včetně využití foukací harmoniky jako ve skladbě „The Wizard“. Výjimečně se podařila gradující „Mr. Darkness“, z úvodních baladických tónů skladba mohutní jako přicházející bouře, přičemž úloha hromu je svěřena do rukou Zakka Wyldea. Povedla se i trojice baladičtější „A Thousand Shades“, „God Only Knows“ a „Nothing Feels Right“, přestože se nejedná o tak hitové věci jako „Mama, I`m Coming Home“ nebo titulní skladba z „Ordinary Man“, a šlágrové tendence spíše nahrazuje temnější složka. Své opodstatnění mají i nejméně nápadné skladby „Evil Shuffle“, „Dead And Gone“ a závěrečný šraml „Darkside Blues“, mající úkol dotvářet celkově pestrou atmosféru desky, ať už výletem k zámořskému hard rocku („Dead And Gone“), vlastní Ozzyho tvorbě z období devadesátých let („Evil Shuffle“), či k dřevnímu blues třicátých let („Darkside Blues“).
O tom, že je „Patient Number 9“ nejlepším Ozzyho dílem od „Ozmosis“ není pochyb. Má ambice být klasikou diskografie, Ozzy se dokázal znovu vrátit v plné parádě, ač se počítalo s tím, že „Ordinary Man“ bude jeho derniérou. Novinka je dílem silnějším než předchozí deska a rozhodně lepším, než trojice poněkud nevýrazných alb „Down To Earth“, „Black Rain“ a „Scream“. Prodloužený čas na scéně, který byl Madmanovi dán, využil legendární zpěvák do mrtě. Alespoň na studiové bázi je jeho současná forma obdivuhodná. Jak to bude na koncertních pódiích, je teď vedlejší, ale vypadá to (soudě podle nedávného krátkého vystoupení na stadionu v Los Angeles), že i zde je Ozzy v kramflecích jistější než před pár lety, ač na slavné žabáky po pódiu to už nevypadá…
|
