„Na naléhání managementu byla nařízena přísná abstinence,“ zmínil Mustaine situaci na turné v roce 1993, kdy Megadeth vystoupili po boku Metallicy a Diamond Head v britském Milton Keyes. „Nebyl jsem proti takové myšlence, ale pochyboval jsem, že se takový přístup podaří prosadit direktivně. Náš management byl neoblomný a já jsem se podvolil.“ To se nedalo říct o bubeníkovi Nickovi Menzovi, který vyrukoval s výpovědí. Situaci se podařilo stabilizovat, ale vnitřní jednotu kapely tento exces nahlodal. Přestože turné se neslo ve znamení střízlivosti, a ač na něm kvůli Mustaineově prostořekosti kapela musela ustát vyhazov z lukrativního postu speciálních hostů Aerosmith, návrat domů se nesl ve znamení porušení pravidel. Nešlo jen o drogy, jejichž strašák znovu číhal za rohem, ale zejména o vztahy mezi členy kapely. „Čím slavnější jsme byli, tím víc jsme se hádali. Přeli jsme se zejména o tvůrčích a finančních otázkách. Jak budeme skladby nahrávat, kdo je bude skládat a kolik se bude každému členovi platit,“ dodal Mustaine. Do někdejšího kamarádského světa, kde vládlo nadšení ze společné tvůrčí činnosti, nemilosrdně zasáhla ruka trhu, nejvíce se znovu projevoval Nick Menza, který se tvrdošíjně dožadoval vyšší výplaty…
To byla daň za úspěch, ovšem Megadeth se nemohl zastavit. Po úspěchu alb „Rust In Peace“ a „Countdown To Extinction“ byl po kapele obrovský hlad. Noví fanoušci se hrnuli s každým úspěšným koncertem a vydavatelská firma se dožadovala další desky, protože si byla jista, že Megadeth je natolik životaschopná kapela, že přežila i grungemánii. Bylo nutné pokračovat ve stylu, který započala deska „Countdown To Extinction“, návrat před ní by byl uměleckou i komerční sebevraždou, jelikož klasický thrash metal, tolik populární v osmdesátých letech, byl ostrakizován a odsouván na smetiště dějin. Přerod na desce z roku 1992 Megadeth zachránil krk, neboť vsadili na modernější znění, aniž by sebe popřeli, proto se čekalo, že novinka buď bude v tomto duchu pokračovat, nebo půjde ještě dál. „Youthanasia“ pohřbívá thrashovou minulost ještě víc, ale stále zní jako Megadeth. Projevila se větší melodičnost, větší příklon k rockovějšímu soundu. Našlo se jen velmi málo kritických hlasů, které by to kapele vyčítaly.
Důvod je prostý. „Youthanasia“ je silná deska. Vrcholí na ní vývoj Megadeth, kapela je kompozičně naprosto pevná a jistá v každém kroku. Možná větší soustředěnost poté, co se Mustaine přestěhoval z chaotického Los Angeles do Phoenixu, mohla za to, že kompozice jsou dotaženy do nejmenšího detailu a ještě o kousek silnější než zdánlivě nedostižné věci z „Countdown To Extinction“. Zvuk se ještě více vyčistil, zpřístupněl masám a koncentroval se do podoby čistého heavy metalu s příchutí doby. Megadeth nepodlehli alternativnímu šílenství a desku vedli v tradicionalistických kolejích, ale dokázali jí dát pořádnou dávku energie, ač už ne thrashové. Staré zbraně ještě vytáhli v singlové „Train Of Consequences“ se sžíravě kousavým a kostrbatým riffem, ale většina alba jako kdyby chtěla složit poklonu starým heavymetalovým partám. Díky tomu je „Youthanasia“ melodičtější a poslechově jednodušší.
Když ji vykopne Nick Menza drtivými údery v „Reckoning Day“, je jasné, že se kapela trefuje přímo do černého. Ustupuje i Mustaineova jízlivost a agresivita, to vše pro dobro skladeb jako takových. Kdo by si Davea před pár lety dokázal představit ve skvělé baladické poloze, v níž se prezentuje v takřka geniální „A Tout le Monde“, kam implantoval půlku refrénu ve francouzštině? Je to nepopiratelný vrchol „Youthanasia“, ale i jeden z nejsvětlejších momentů megadethovské historie. Mistrovských kousků je celá řada. Kromě zmíněných věcí, které jsou nejvýraznějšími položkami desky, lze najít vytříbené a melodicky ohebné kompozice „Addicted To Chaos“, „Elysian Fields“, „Blood Of Heroes“, titulní „Youthanasia“ nebo závěrečný svižný atak „Victory“, jež ukazují, v jak velké formě Megadeth byli. Je obdivuhodné, že prakticky v rozloženém stavu po stránce mezilidských vztahů, v jakém se kapela nacházela, dokázala přijít s tak grandiózní deskou.
„Když jsme v září 1995 dorazili na festival Monsters Of Rock do Brazílie, byli jsme vyčerpaní a ve stavu trvalého podráždění. Měl to být vrchol turné „Youthanasia“, ale já jsem nechtěl nic jiného, než se vrátit domů,“ svěřil se Mustaine. Lomcoval jím vztek, neboť se podle pravidel nové kapelní demokracie musel jako výhradní autor dělit o zisky ze skladeb s ostatními členy rovným dílem. Začal nesnášet spoluhráče, které viděl jen jako ziskuchtivé vychcánky. „Tehdy jsem jen těžko snášel pocit, že všechno platím a nesu břemeno odpovědnosti za úspěch či neúspěch Megadeth a oni si přitom neustále stěžují na peníze,“ dodal k problému kapelník. Zamkl se v novém domově ve Phoenixu a začal plánovat boční projekt, jenž by jej myšlenkami odvedl od problémů v kapele. Oslovil bubeníka Jimmyho DeGrassa (ex-Y&T, White Lion, Alice Cooper), basistu Kellyho LeMieuxe a punkového veterána, frontmana losangeleských Fear Lee Vinga, a z této spolupráce vznikla deska „The Craving“ krátkodechého projektu MD.45. Ten se nemohl rovnat kvalitou ani úspěchem deskám Megadeth, ale pro Mustainea znamenal v roce 1996 vítaný ventil.
Do nové desky a spolupráce s muzikanty, s nimiž ztratil společnou řeč, se mu příliš nechtělo. I proto, že už v době natáčení alba MD.45 se Mustaine vrátil do Los Angeles, kde se znovu důvěrně seznámil s drogami. „Velmi rychle se můj život začal vymykat kontrole,“ přiznal zpěvák, když si do nosu začal rvát decimující mixy heroinu a kokainu. Visela nad ním i hrozba rozvodu, jeho žena Pamela jej nakonec donutila k nástupu do odvykacího centra v Santa Monice. Třicetidenní pobyt v odvykacím pekle se ukázal jako účinný. Bylo však nutné řešit další důležité věci. Na pořadu dne byla otázka, co bude dál s Megadeth, když se členové nerozešli jako nejlepší přátelé. Čas běžel a bylo třeba, aby se konečně ledy hnuly…
|
