Velice zajímaví a svým způsobem i vlivní byli The Mars Volta. Už jen tím, jaký přerod udělali v době svého vzniku - obě hlavní osobnosti byly spojovány s post-hardcorovými At The Drive-In a pod hlavičkou The Mars Volta představili v podstatě odlišnou hudbu. Méně agresivní, méně punkovou, založenou na mnohem progresivnějším základu, který zdůrazňoval práci s melodiemi, a zejména atmosférou jako takovou. Jestliže v At The Drive-In se Cedric Bixler-Zavala a Omar Rodriguez-López představili jako naděje emo-hardcorové scény, které by jí mohli dát budoucnost, v The Mars Volta se pasovali do role průkopníků, kteří se dívají různými směry. Na prvních albech jim nechyběla úklona ke kořenům hard rocku ve stylu Led Zeppelin, pocta velikánům prog rocku sedmdesátých let, ani patřičná dávka halucinogenní rozostřenosti v alternativním oparu devadesátých let. Vše působilo velice přitažlivě. Kapela si první desetiletku své existence počínala velmi odvážně, nebála se všemožných experimentů, které jejich hudbu dělaly ještě zajímavější. Alba byla neuchopitelná, posluchačsky náročná, ale o to větší sílu měla.
Jenže v roce 2013 všechno skončilo jako mávnutím kouzelného proutku. Neshody mezi ústřední dvojicí nabraly takový kurz, že rok po vydání výtečného alba „Noctourniquet“ The Mars Volta přestali existovat ze dne na den poté, co Bixler-Zavala napsal na twitterový účet úsečnou zprávu: „Už nemůžu dál sedět a něco předstírat. Už nejsem členem The Mars Volta.“. Důvodů bylo více, hlavní spočíval v tom, že Rodriguez-López odmítl se svým dlouholetým kumpánem vyjet na americké turné k podpoře „Noctourniquet“. Nebyl v tom žádný plezír, ale fakt, že Bixler-Zavala vstoupil do Scientologické církve, což se stalo hlavním jablkem sváru. Dodnes Bixlerův krok rezonuje uvnitř The Mars Volta a je hlavním námětem nové desky. K usmíření mezi oběma lídry došlo už dříve, když v roce 2017 vyšla comebacková deska „In•ter a•li•a“ od At The Drive-In, ale vrchol jejich kariéry vždy představovali The Mars Volta. Jenže je otázka, zda je tomu tak stále.
Pět let stará deska At The Drive-In v zásadě potěšila, přestože nepatřila k vrcholům diskografie a ukazovala starší, důvěrně známou tvář. S novinkou The Mars Volta je to jiné. Ukazuje, že kapela se nikdy nebála experimentů, v podstatě na nich stavěla svou kariéru a nějaké ohlédnutí zpět se od nich čekat nedalo. Bezejmenné novinkové album snad jako symbol nového začátku, se vydává na cestu neprošlapanou a neznámou, ovšem ne na tu správnou. Nejde úplně o to, že by The Mars Volta zapomněli, co představovali v minulosti. Nejde ani o to, že řádně otupili své hrany a rockovou složku hudby nahradila stránka popovější. Jde zejména o to, že materiál, který připravili, nedokáže zaujmout ani po řadě poslechů a představuje jen umělecky skvěle ošetřenou nudu. Sice silnou v textových sděleních, které popisují Bixlerovu šlamastyku, do níž se zapletl se Scientologickou církví a jejím představitelem, hercem a usvědčeným sexuálním násilníkem Dannym Mastersonem, ovšem po stránce hudební představuje bídu, která se od kapely takové pověsti nečekala.
Zapomeňte na dlouhé, leckdy až desetiminutové výlety do jiných sfér hudebního vnímání. Zapomeňte i na přitažlivost, kterou svou odlišností The Mars Volta vyzařovala. Zapomeňte na skvělou kytaru Rodrigueze-Lópeze. Na desce nic z toho nenajdete. The Mars Volta otočili ostře kormidlo k alternativnímu popu, v němž se vylučují neotřelé, zajímavé pasáže, kýžené hudební dobrodružství je osekané na holý bosý základ a vcucnuté do naprosto nedostačujících dvou až tří minut. Ve skladbách „No Case Gain“, „Blacklight Shine“ nebo „Ceruela“ je slyšet slušný potenciál, který zůstává však trestuhodně nevyužitý a své nejsilnější zbraně ukazuje kapela až v závěrečné „The Requisition“, jež ční nad ostatním materiálem o několik koňských sáhů. Ostatní místa jsou naprosto plochá už od základu a nevykazují žádné náznaky typického pnutí, známého ze starých alb. Celá deska plyne naprosto civilně, bez jakéhokoliv vzrušení, líně se převaluje v popovém bahně a nenabízí žádný další skutečný vrchol, žádné jiné místo, kvůli kterému by se dílo mohlo zařadit mezi předchozí alba, která byla vysoko nad průměrem. Na ten se novinka vyškrábe jen velmi obtížně.
Možná převládá zklamání nad tím, jak comebacková deska dopadla. Kdyby se nejednalo o The Mars Volta, přibyl by k výslednému hodnocení jeden bod, ale od desky se čekalo mnohem více. I když to letos nevyšlo, naděje, že se povede navázat na tak skvělý počin, jakým byla předchozí „Noctourniquet“, stále žije…
|
