Někdejší síla punkové vlny let 1976 a 1977 už patří do učebnic rockového dějepisu, avšak pětačtyřicet let poté, co se Velkou Británií a následně celým světem přehnala móda barevných čír a sichrhajsek, stále vychází nové připomínky toho, jaké to tenkrát bylo. Dva největší symboly revolty, Sex Pistols a The Clash, jsou už dávno na pravdě boží, ale řada dalších kapel, které vlnu pomáhaly utvářet, jsou stále funkční. The Damned či The Professionals hrají i v současnosti a nedá se říct, že by jim nějak výrazně ubývala síla. Živí jsou i Buzzcocks. I když nikdy nepatřili do první ligy punkové revolty léta 1977, místo v historii mají, a i díky tomu má jejich současný comeback opodstatnění. Je u toho sice už jen jediný člen, který s kapelou natočil všechna alb, kytarista Steve Diggle, v současné době zastává i funkci hlavního zpěváka, a díky jeho přítomnosti lze současnou sestavu Buzzcocks vnímat jako legitimní.

Není to příliš známý fakt, ale i za existencí Buzzcocks stála šedá eminence britské punkové scény, manažer Malcolm McLaren. Ten seznámil Diggleho s Petem Shelleyem a základ klasických Buzzcocks byl rázem na světě. Konec sedmdesátých let jim přál a proto se tři alba („Another Music In A Different Kitchen“, „Love Bites“ a „A Different Kind Of Tension“) stala hitem, neboť se umístila na slušných pozicích v britské hitparádě, v případě třetí desky došlo skoro k průlomu i ve Spojených státech. Z toho nic nebylo, při přípravách čtvrtého alba došlo k výbuchu, po němž Pete Shelley odešel na sólovou dráhu a Steve Diggle si založil kapelu Flag Of Convenience. Nic z toho nemělo úspěch jako Buzzcocks, přestože na comeback čekalo více než deset let. Naděje do něho vložené se v devadesátých letech nezúročily a Buzzcocks museli čekat řadu dalších let, než se na ně začalo nahlížet jako na někdejší legendu a mezitím jen sledovali Green Day, The Offspring či Blink-182, jak stoupají vzhůru, i když těžili přesně z toho, co kdysi představovali Buzzcocks.

Když v roce 2018 zemřel frontman Pete Shelley, vypadalo to na definitivní konec. Ten se odkládá, kapely se plně ujmul Diggle a pasoval se do role frontmana. Jistě na to má právo, stejně jako na to, obklopit se novými muzikanty, protože většina starých kumpánů už o Buzzcocks stejně nejeví zájem. To, že vychází deska „Sonics In The Soul“ je překvapivé, jelikož to léta vypadalo, že poslední položkou v diskografii bude album „The Way“. Je to dobře, protože „Sonics In The Soul“ není marná nahrávka, i když důležitosti a kvality prvních tří alb ze sedmdesátých let dosáhnout nemůže. Novinka se ke starým deskám obrací, se špetkou nostalgie vzpomíná, jak to kapele hrálo a bere si z nich vzor pro nové skladby. Ty jsou zcela typické a pocitově nejednou posluchače odvádí právě do dávných dob. A právě to je něco, kvůli čemu se dnes Buzzcocks (a další punkové legendy) poslouchají.

Fakt, že Buzzcocks jsou velmi dobří muzikanti, kteří mají na víc než na tříakordové skladbičky, zůstává skryt. Není třeba ukazovat více. Trochu sofistikovanější a komerčně přívětivější punk, jak jej kapela hrála, byl vždy o jednoduchosti, a o ní je i tato deska. Je zároveň chytlavá, jak je u Buzzcocks zvykem. Přestože místy jí trochu dochází dech a projevuje se drobná únava, stále svůj půvab má. Minimálně když kapela vytáhne skvělou „Manchester Rain“, či velmi zajímavou a netypickou „Experimental Farm“, dostavuje se uspokojení nad tím, že Buzzocks pořád ví, jak udělat dobrou skladbu. Možná se na „Sonics In The Soul“ trochu ztrácejí a hledají melodie už dříve zaznamenané, i tak deska působí nadmíru sympatickým dojmem. Je velice upřímná, stejně jako zpěv Stevea Diggleho, který není žádný velký zpěvák (to nebyl ani Shelley), jeho hlas vykazuje známky stárnutí (je mu sedmašedesát), ale pro potřeby Buzzcocks je jediným možným frontmanem. Dokáže docela zabrat jako v úvodní „Senses Out Of Control“, a prostřednictvím hlasu i jeho osobnosti je zde přímo hmatatelný dotek punkové revolty. A autentičnost je na desce to nejdůležitější.

Album ocení hlavně (nebo možná výhradně) staří fanoušci a ti, co si pamatují časy, kdy Sex Pistols z lodě na Temži spílali královně. I když by se Buzzcocks dali označit moderním výrazem pop punk, zkuste je postavit vedle Machine Gun Kellyho nebo Yungbluda, kteří se tímto stylem ohánějí a uvidíte ten rozdíl. Buzzcocks by v pomyslném souboji vyhráli na plné čáře. Mají duši a ukazují to i na nové desce, ač na ní odmítají cokoliv, co bylo v punku vymyšleno po roce 1980…

www.buzzcocks.com

YouTube ukázka - Manchester Rain

Seznam skladeb:
1. Senses Out Of Control
2. Manchester Rain
3. You`ve Changed Everything Now
4. Bad Dreams
5. Nothingless World
6. Don`t Mess With My Brain
7. Just Got To Let It Go
8. Everything Is Wrong
9. Experimental Farm
10. Can You Hear Tomorrow
11. Venus Eyes

Sestava:
Steve Diggle - zpěv, kytara
Chris Remington - baskytara
Danny Farrant - bicí

Rok vydání: 2022
Čas: 35:37
Label: Cherry Red Records
Země: Velká Británie
Žánr: punk rock

Diskografie:
1978 - Another Music In A Different Kitchen
1978 - Love Bites
1979 - A Different Kind Of Tension
1993 - Trade Test Transmissions
1996 - All Set
1999 - Modern
2003 - Buzzcocks
2006 - Flat-Pack Philosophy
2014 - The Way
2022 - Sonics In The Soul

Foto: archiv kapely