Příběh britského zpěváka Davida Coverdalea, jenž začal před padesáti lety, sice pomalu končí, ale co tenhle chlápek dokázal, je úctyhodné a bude navždy zapsáno v rockové historii zlatým písmem. Nejen proto, že Coverdale disponoval nezaměnitelným, jako skála silným hlasem s neopakovatelným feelingem, ale také pro to, že jeho diskografie je dostatečně obsáhlá a ve výsledku neobsahuje ani jednu desku, o níž by se dalo mluvit jako o průměrné. Jeho sólová tvorba nikdy nebyla tak viditelná jako jeho činnost ve Whitesnake a Deep Purple, ale její přehlížení by bylo docela nespravedlivé, protože Coverdale je umělec, jenž vždy uměl tvořit jako součást kapely, ale i na vlastní pěst.
Tři roky, které strávil v Deep Purple, z něho udělali legendu. S kapelou natočil tři alba – „Burn“, „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“, které se řadí k tomu nejlepšímu, co britská formace vyprodukovala. Byla to díla nebývale silná nejen hudebně, ale také po pěvecké stránce, Coverdale dokázal plně přesvědčit, že je důstojným nástupcem Iana Gillana a svého předchůdce i překonal. Jenže vše se totálně rozsypalo. Nejprve z Deep Purple odešel kytarista Ritchie Blackmore a epizoda s jeho nástupcem Tommym Bolinem pak patří spíše ke katastrofám rock n`rollu. Umělecky nikoliv, protože Bolin byl kytarista od pánaboha a na albu „Come Taste The Band“ odvedl legendární práci, ale živá vystoupení byla sledem takřka tragických událostí, které vyvrcholily 4. prosince 1976, kdy Bolina zabila koňská dávka heroinu. To už Deep Purple nefungovali. Jeden z iniciátorů rozpadu byl Coverdale, který chtěl dát výpověď ve chvíli, kdy se poslední zakládající členové, klávesista Jon Lord a bubeník Ian Paice, rozhodovali, zda kapelu nepustit k ledu, protože ostudné koncerty jim začínaly přerůstat přes hlavu.
Coverdale se rozhodl chytit štěstí za pačesy a zúročit postavení, které si v rámci Deep Purple vybudoval. Když na začátku roku 1973 do kapely nastupoval, byl obyčejný prodavač z butyku, kterého nikdo neznal. Byl mírně obtloustlý, se slizkým knírkem a nevýrazný jako šedá myš. Když Deep Purple skončili, byl hvězda první velikosti a sexy idol mladých dívek. To nešlo zahodit. Navíc si byl svou pozicí tak jistý (stejně jako jeho další spoluhráč z Deep Purple, basista a zpěvák Glenn Hughes, který se drogovou závislostí velkou měrou zasadil o rozpad legendy), že se rozhodl zkusit to na vlastní pěst pod svým jménem. Jeho sólová epizoda byla jen předstupněm vývoje, předobrazem původních Whitesnake, ale pro Coverdalea krátká etapa, která netrvala ani dva roky, byla nesmírně důležitá. Plně na ní rozvinul skladatelský rukopis a mohl naplno demonstrovat lásku k blues, neboť v Deep Purple musel plnit roli týmového hráče a jeho hudební choutky byly kroceny zejména Ritchiem Blackmorem, který preferoval dravější znění.
Fakt, že Coverdaleův sólový debut, ikonicky pojmenovaný „White Snake“, navazuje na práci s Deep Purple, je zřejmý. Není tu žhavá jiskrnost z období desky „Burn“, ale spojitost s „Come Taste The Band“ a zejména s albem „Stormbringer“ je hmatatelná. David zní na „White Snake“ vyklidněně, usídlený v typicky bluesové poloze, která se line celým albem. Našel pro sebe velice důležitého partnera, ostříleného kytaristu Mickyho Moodyho, jenž byl zcela odlišným prototypem hráče než Ritchie Blackmore. Ale feeling, z něhož sálala šedesátá léta, byl pro Coverdaleovu tvorbu velmi důležitý. Kytara se nepere o pozornost s hlasem hlavního protagonisty, spíše dotváří celkovou skicu alba. Moody, rovněž důležitý spoluautor materiálu, umí sáhnout do hardrockové studnice a od podlahy rozjet svižné kompozice „Lady“, „Whitesnake“ nebo „Time On My Side“, ale i malovat bluesové obrazy ve skvostech „Hole In The Sky“, Goldies Place“ či nádherné „Blindman“, která jako nejlepší věc desky ukazuje, kam se budou Davidovy kroky ubírat v příštích letech. Ne náhodou Coverdale tuto věc vytáhl i na album „Ready An` Willing“…
Nejdůležitější na „White Snake“ je Coverdaleův hlas. Byla to doba, kdy byl zpěvák mladý a v životní formě, proto dokáže zachránit průměrnější kousky „Sunny Days“ a „Celebration“, v nichž trochu selhává kompoziční génius, skladby jsou pojaté zbytečně rozjuchaně a velikášsky, což podporují dechové nástroje, které oběma dávají trochu kabaretní esprit. I to je tvář „White Snake“ a Davidův odraz z doby, kdy chtěl setřást vizitku „bývalého zpěváka Deep Purple“. Daří se mu to. Na „White Snake“ se staví na vlastní nohy, i když nemůže dosáhnout vrcholu jako v předchozích letech. Důležité je, že na albu ukazuje potenciál, který v něm třímá. Deska je mírně rozháraná, ukazuje vrcholy i pády, ale pro Coverdalea představuje nový startovní výstřel. Start se neobešel bez mírného zakulhání, ale David ukázal, že umí být silný sám za sebe, a že i bez Blackmorea, Lorda, Hughese, Bolina a Paice umí napsat dobrou skladbu, přičemž nejedna (zejména „Blindman“, „Whitesnake“, „Hole In The Sky“ a „Time On My Side“) by klidně mohla být na „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“ a neplatila by za špatnou věc.
Dopad „White Snake“ byl menší než Coverdale čekal. I když album vyšlo rok a půl poté, co došlo k rozpadu Deep Purple, fanoušci jako kdyby na něj zapomínali. Nebyl v módě, protože Velká Británie se zmítala v nastupující punkové horečce a na Coverdalea, ač mu bylo pouze šestadvacet, se dívalo jako na artefakt módy minulé. David se nenechal odradit a byl rozhodnutý vrátit se minimálně do pozic, jaké měl s Deep Purple.
|
