Jak to vypadá, řadová deska Billyho Idola není na pořadu dne, přestože od vydání posledního alba „Kings & Queen Of The Underground“ uběhlo už osm let. Jedna z nejviditelnějších ikon osmdesátých let však nezahálí. Loni v září Idol vydal velice vydařené EP „The Roadside“, v čemž pokračuje na chlup přesně za rok. Je to možná trochu podivné počínání, protože obě EP by mohla dohromady dát jednu řadovou desku a nemusely se zbytečně štěpit síly do dvou nosičů. Dnes je taková doba, že pro řadu lidí je dlouhohrající deska přežitek a poslouchají se jen jednotlivé skladby. Z pohledu pamětníka, který si dobře vzpomíná na velká alba osmdesátých a devadesátých let, z doby, kdy byl Billy Idol na vrcholu sil, je to počínání trochu podivné. Ale Idol se jí přizpůsobuje, protože jeho naturel byl vždycky spíše vizionářský než zpátečnický.
Tenhle chlápek, který vlastní (snad spolu se Sidem Viciousem) nejdrzejší škleb rockové historie, trendy sledoval vždycky. To se řadu let projevovalo v jeho hudbě, od původního punku kapely Generation X sběhl v osmdesátých letech skoro až k diskotéce, ovšem výsledkem bylo vysoké žebříčkové umístění a platinové prodeje. Když bylo třeba, sáhl po hard rocku (na albu „Whiplash Smile“), aby se otočil ostře k elektronice (na „Cyberpunk“). Byl vždy chameleon, takže mu nelze vyčítat, že trendy sleduje i dnes, ač jen ve formátu vydávané hudby. Co se týče umělecké stránky, už se uklidnil. Na „Kings & Queens Of The Underground“ převedl krásný proces vyrovnání se se stářím (nebo přece jen konečně dospěl) a v nastoleném trendu pokračuje na „The Roadside“ i na „Cage“. Je trochu živější, více rockový, není tak nostalgicky zádumčivý, ale přece jen obě EP a poslední desku spojuje mnohé.
Nově se Idol představuje prostřednictvím čtyř skladeb. Ty jsou vedeny v trochu energičtějším duchu, než tomu bylo u „Kings & Queens Of The Underground“ i u „The Roadside“, ale odchylky od linie předchozích nahrávek jsou minimální, leckde takřka neznatelné. Velice důležitým člověkem je znovu kytarista Steve Stevens, který dostává velký prostor a potvrzuje, proč je řazen ke špičce rockové scény. Sice šetří s typickými sóly, tolik známými z osmdesátých let, či z hvězdného singlu „Speed“ dekády následující, ale i tak je ho plná nahrávka. Nejvíce se odvázal u nebývale tvrdé „Running From The Ghost“, v níž jeho nástroj v ústředním momentu evokuje legendární chvilky starých alb Iron Maiden, ale jako ryba ve vodě je i v dalších skladbách. Jako vždy dokáže svou kytaru protlačit vedle tanečnějších motivů („Miss Nobody“), takže vzniká správná symbióza, pro kterou Idolovy desky kdysi poslouchaly miliony fanoušků.
Kromě Stevense září i principál. Na člověka, který se v devadesátých letech skoro zabil fetem a chlastem, je v sedmašedesáti ve skoro až záviděníhodné formě, pouští se do vokálních exhibic (příkladem titulní věc „Cage“), že je s podivem, jak mu hlasivky slouží. Není zde žádný pocit únavy nebo dýchavičnosti, Idol je okouzlující a plný energie. Pěvecký výkon lze bez uzardění přirovnat k nejsilnějším letům jeho kariéry, kam se vrací pocitově, ale i do oněch let cíleně míří, což je patrné zejména ve skladbě „Rebel Like You“, která má nejvíce osmdesátkového espritu. Idol k duchu doby přidává současnou produkci i zvuk, ovšem základ skladeb je víceméně staromilský. To je v pořádku, jen si vzpomeňme, kolik paseky nadělala mezi jeho příznivci experimentální nahrávka „Cyberpunk“, která na dlouhá léta odstartovala Idolovu cestu do pekel.
Forma, v níž se Billy Idol nachází, je až neskutečně silná. Jestliže se minulé EP „The Roadside“ výjimečně povedlo, nyní máme co do činění s materiálem ještě o chlup silnějším. Možná kdyby Idol vydal celou desku, stala by se s největší pravděpodobností nejlepším albem jeho diskografie. Snad k tomu ještě dojde, budoucnost (i s přihlédnutím k jeho věku) vypadá velice nadějně.
|
