Na socialistické poměry byla československá hudební scéna šedesátých let docela košatá. Společnost stále ještě vykazovala prvky „chruščovovského tání“, přestože v Kremlu už seděl Leonid Brežněv, který chtěl rychle zatáhnout za brzdu. Než se tak stalo, i za železnou oponu začaly pronikat západní vlivy, co se týče filmu, módy i hudby. Na západ od Aše doslova zuřila revoluce, o kterou se postarala liverpoolská čtveřice The Beatles, reflektující rock n´roll padesátých let, který s vlastní skladatelskou genialitou přiblížila prostřednictvím jednoduchých skladeb co nejširšímu publiku. Plamen, který The Beatles zažehli, měl za pár měsíců řadu následovníků a miliony posluchačů po celém světě. Začali se rodit The Rolling Stones, The Tremeloes, The Animals, Cream, The Kinks, Small Faces, The Who a mnoho dalších, spadající pod pojem The British Invasion. Britská invaze válcovala i dorůstající fanoušky v Československu. Skladby burácely dětskými pokoji napříč republikou a nebylo divu, že se začala utvářet mladá generace muzikantů, kteří odmítali sovětské častušky a ztotožňovali se s britskou invazí.
Československou scénu netvořil jen stále populárnější Olympic, který se plně zhlédl v písničkářství The Beatles, byly zde rovněž kapely, pojímající jiné než liverpoolské vlivy. Po roce 1965 se začala stále silněji prosazovat formace The Matadors, která vznikla v hlavě basisty Otty Bezloji, jenž ji nejprve pojmenoval Fontána, ale poté, co se spojil s klávesistou Janem „Farmerem“ Obermayerem a skvělým kytaristou Radimem Hladíkem, došlo k přejmenování na The Matadors. Společnost jim začal dělat začínající zpěvák se silným bluesovým akcentem Vladimír Mišík a bubeník Miroslav Schwarz, říkající si Tony Black. Na rozdíl od Olympicu spatřovali The Matadors své vzory nejen v The Beatles, kapele učaroval tvrdý rhythm n´blues, jaký představovaly ostrovní senzace Small Faces, The Who a Cream. Pražané vzali za svůj drzejší výraz The Rolling Stones a se skladbami těchto kapel v repertoáru začali veřejně vystupovat. Byl z toho úspěch, pozornost na sebe strhával jak vášnivě zpívající Mišík, tak zejména Radim Hladík, jehož kytarová hra mohla v lecčems konkurovat zahraničním vzorům.
Tato sestava však nevydržela, protože ji brzy opustil jak Mišík, tak jeho nástupce Karel Kahovec. Prostor se otevřel pro Viktora Sodomu, jenž se na čas stal jednou z nejviditelnějších tvář československé rockové, či ještě beatové scény šedesátých let. Klasická sestava The Matadors byla na světě a její renomé rychle stoupalo. Poté, co v roce 1966 ještě s Karlem Kahovcem vydala kapela singl „Snad jednou ti dám/Malej zvon co mám“, udělala něco, co jí v mnohém pomohlo, ale co jí také mohlo zlomit vaz. Zahodila mateřský jazyk a začala se zabývat anglickými texty, což ji odlišilo od konkurence. Kapela vyhlížela možnost průlomu za hranicemi, což vzhledem k postupujícím šedesátým letům a tušené blízkosti Pražského jara nebylo až tak nemožné. K tomu ale potřebovala pořádnou debutovou desku. Tu začala natáčet už krátce po Sodomově příchodu, ale jak bylo v tehdejším Československu zvykem, čekalo se na její vydání dlouhé měsíce. Kapela byla nervózní, moc dobře věděla, jaký má v rukou materiál a jak jí čas utíká. Dvanáctiskladbová debutová kolekce je v mnohém (alespoň v československých podmínkách) revoluční. Už jen proto, že zní jako dílo z anglo-americké produkce.
Ač v angličtině nebyla kapela bůhvíjak zdatná (došlo ke gramatickým problémům, zejména s názvem skladby „Hate Everything Except Of Hatter“, z nichž ani jedna z variant není správně), Sodoma z této šlamastyky vybruslil se ctí zejména strhující výkonem, v němž se leckdy vyrovnal světovým pěvcům. Pomohly i silné skladby. Některé z nich si The Matadors vypůjčili od zahraničních umělců (kupodivu nedošlo na The Beatles ani The Rolling Stones), ale v nich síla debutu netkví. Nejdůležitější je, co pětice dokázala sama složit. Hladíkův a Sodomův úvod „Get Down From The Tree“ patří k naprosté klasice a společně s následující „I Want To See You“ (tu složil Jan Obermayer) je to to nejlepší, co tehdy v českých podmínkách vzniklo. Podivuhodné dokonce je, že melodie, které skladby obsahují, nezestárly ani po pětapadesáti letech a dodnes působí svěže. Výtečně zafunguje i „Hate Evertyhing Except Of Hattered“, která se stala velkým hitem a v níž na sebe strhává pozornost jak Sodoma, tak Hladík, kteří se stali nejcharismatičtějšími vůdci kapely. Velkou sílu má i podmanivá „I Must Hope“, čerpající z líbivějších melodií a popovější stránky. Trochu účinkem se míjí psychedelický jam „Extraction“, jehož tehdejší sílu hodně otupil čas.
I výběr coververzí je velice šťastný. Jako monolit ční blues „I`m So Lonesome“ od Johna Mayalla a The Bluesbreakers, což je velká chvilka Viktora Sodomy, jehož projev atakuje mety originálu, stejně jako Hladíkův vklad. Kytaristova hvězdná chvilka přijde v divoké „Shotgun“ od Juniora Walkera (v osmdesátých letech hrával jako host na saxofon s Foreigner), kterou Hladík prošpikoval hendrixovsky pojatou kytarou, čímž se skladba stala velice žádanou při živých prezentacích. Dylanově „It`s All Over Now, Baby Blue“ ponechali The Matadors snovou atmosféru, v níž znovu dominuje Sodoma, jenž proplouvá jemnými rejstříky kláves a kytar, a jeho hlas dosahuje podmanivosti Roberta Planta. Největší přehmat desky (z dnešního pohledu) zazní v závěru, v němž dojde na neuspořádanou a kostrbatou „You`ll Be Mine“ od Williho Dixona. Ač můžeme mít k některým skladbám jisté výtky, rozhodně to nesnižuje jejich historický význam. Debut The Matadors by mohla být velká deska i na zahraniční scénš, protože její síla je dodnes hmatatelná. Představuje jasný protipól k písničkářství „Želvy“ a ukazuje, že i v československých poměrech se v šedesátých let hrála muzika světové úrovně…
Kapela přežila vydání debutu jen o pár dní. V létě 1968 odešel Sodoma, Hladík i Obermayer, což byla pro The Matadors smrtící rána. S novými spoluhráči se Otto Bezloja a Tony Black (v době, kdy byly ještě hranice otevřené) vypravili do Západního Německa, kde se začlenili do divadelního představení muzikálu „Hair“, což byl faktický konec The Matadors. Bezloja se do Československa už nevrátil a na konci roku 2001 zemřel ve svém domě v Mnichově. Mezi živými dnes není ani Radim Hladík, jenž po odchodu z The Matadors postavil mnohem progresivnější partu Blue Effect, kterou vedl jak normalizačními poměry, tak i v dobách po sametové revoluci. Zemřel v roce 2016. Nejviditelnější symbol The Matadors, zpěvák Viktor Sodoma, předvedl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dodnes nevysvětlitelnou proměnu, z dravého rockového pěvce se stal interpretem popových a estrádních hitů, čímž si vysloužil pozornost masového publika, ale u rockového obecenstva dosáhl věčného zatracení.
The Matadors jsou dnes jen encyklopedický pojem. I když se v různých reinkarnacích a v různých sestavách objevovalo jméno i v dalších letech, zejména po sametové revoluci, vždy šlo o mlácení prázdné slámy a připomínku toho, jaké to bylo na konci šedesátých let. The Matadors neměli konkurenci a dodnes jejich debutová deska voní tehdejší dobou, svobodou, jaká v Československu (do příjezdu tanků) i ve světě panovala. Je dobré si proto jejich tvorbu připomínat i nyní…
|
