Sympatický americký kudrnáč Sammy Hagar toho v životě dokázal jistě víc, než si kdysi předsevzal. Dnes je za vodou, nemusí se spoléhat na prodeje alb či výdělečnost koncertů, na tom jeho živobytí nestojí, a proto natáčí nové desky jen tak pro zábavu. Když se někomu budou líbit, tak dobře. Když ne, důležité je, že se líbí Sammymu. Už dávno pohřbil komerční ambice z minulosti a současná alba připomínají spíše rozjetý jam, na kterém se v garáži sejde parta výjimečných muzikantů a nezávazně si spolu zahrají. Je to radost poslouchat, po čistě technické stránce čtveřice Sammy Hagar, kytarista Vic Johnson, basista Michael Anthony a bubeník Jason Bonham slibuje zážitek. Se skladbami je to trochu horší, muzikanti si svůj umělecký vrchol už dávno odžili a na největší hity kariéry to rozhodně nevypadá.
Hagar prožil takové vrcholy dva. První na začátku rockové dráhy, kdy nazpíval první dvě alba s hardrockovou mašinou Montrose. Bezejmenný debut i následující „Paper Money“ se dávno zapsaly do rockové historie výrazným písmem, stejně jako Sammyho desetileté angažmá u Van Halen. Tam přispěl čtyřmi alby, která v éře po odchodu frontmana Davida Lee Rotha udržela kapelu na špici zájmu. Sólová kariéra rovněž nestála úplně v koutě, i když kasovní trháky, jaké zplodil s Van Halen, neobsahuje. Dnes je jedno, jestli alba vydává pod svým jménem nebo v rámci projektů The Waboritas či The Circle, hudba, kterou produkuje, je natolik signifikantní díky nezaměnitelnému hlasu, že vždycky víte, co dostane. Hagar je ve věku, kdy toho nechce moc měnit a ví, že je dobrý v tom, co dělá. Novinka „Crazy Times“ je plně prosycena typicky americkým hard rockem, v němž rezonují ozvěny rhythm n`blues, funky i lehké názvuky country. Nic nového pod sluncem, ale v podání Hagara a jeho kumpánů má taková muzika smysl.
Nehledejte nové „Dreams“, „Can`t Stop Lovin` You“ nebo „When It`s Love“, takové věci dnes Hagar nedělá. Když přece jen sáhne po komerčním znění jako v případě „Father Time“ či „Be Still“, nezní to načechraně a pompézně, spíše se blíží více klasickému rockovému písničkářství ve stylu Toma Pettyho. Působí to jako vítané ozvláštnění desky, jako solidní hit, kterému zpěvák dodal podmanivým hlasem velkou sílu. Je až s podivem, jak pestrou paletu dokáže z hrdla ještě vyloudit, když už je mu pětasedmdesát let. Není to jen o tom, že by potřeboval jemnější polohy „Father Time“ k tomu, aby si odpočinul. Dokáže být přesvědčivý i v tvrdých rockových věcech, jako kdyby měl k dispozici pilulky proto stárnutí. Na „Crazy Times“ znovu ukazuje, že síla, kterou udivoval jak v Montrose, tak ve Van Halen, je v jeho hlase prakticky nezmenšená.
Ve skladbách Hagar a jeho přátelé ukazují, že řemeslo zvládají dokonale. Hrají jako o život, jako kdyby jim bylo třicet, ale pocit, že to nejdůležitější už řekli, se vytěsnit nepodaří za celou desku. Nečekejte náznaky něčeho experimentálnějšího nebo jiného, než se objevilo na předchozích albech, ale pokud to není pro posluchače na překážku, je mu k dispozici silná deska. Obsahuje všechno, co mohou Hagar, Johnson, Anthony a Bonham nabídnout. Je tu rozpumpovaný rock n`roll „Pump It Up“ s velmi úderným refrénem, hravá „Funky Feng Shui“ ve stylu Aerosmith, líbivější „You Get What You Pay For“, či silný závěr v podobě dramatické „Childhood`s End“. I když jsou ředěny méně výraznými a trochu těžkoprdelatými „Slow Drain“ či titulní „Crazy Times“, nejde o propadáky, spíše jen o kusy, které vykazují méně energie a jeví jisté známky opotřebování.
Jak to bývá u muzikantů tohoto ražení zvykem, poslech alba přináší dobrý zážitek. Je to jako poslouchat mazáckou, mistrovskou partu při oblíbené kratochvíli. Vše odsýpá nenuceně a působí velmi přirozeně. Je takřka až jistota, že pokud si k desce sednete, tak ji nevypnete dříve, než skončí. Otázka je, jak to bude často, protože „Crazy Times“ nemůže nahradit zásadní milníky Hagarovy kariéry.
|
