Trendy přicházejí a odcházejí, dobrá hudba zůstává. Je to možná s podivem, ale britští Bush byli trendovou kapelou, když v roce 1994 naskočili na právě vrcholící vlnu grunge. Jelikož tehdy se s touto nálepkou prodávalo takřka všechno, z debutu „Sixteen Stone“ i následného „Razorbalde Suitcase“ byl přes noc trhák. Jak postupně mizel grunge ze zorného pole a sebevražda Kurta Cobaina se sunula do kolonky historických událostí, končila i sláva kapely. Po dvou mnohem méně úspěšných albech následoval rozpad, který se na začátku milénia zdál být definitivní. Frontman Gavin Rossdale i bez původních členů však dal kapelu dohromady a tím začala delší, ač ne tolik oslnivá a úspěšná druhá část kariéry. Trvá dodnes a o Bush se dá mluvit jako o zasloužilých veteránech, kteří trendovou kapelu nepřipomínají ani v nejmenším. Na druhou stranu je nelze nazvat ani partou, která by hořekovala nad zašlou slávou.
Hitparádové úspěchy už pro ně nejsou směrodatné a není to jen z toho důvodu, že se jim vyhýbají. Bush si zachovávají část někdejší tváře, mají v sobě stále grungeovou pachuť, a ač se označují za post-grungeovou kapelu, rozhodně mají v sobě mnohem více uvěřitelnosti než mladší party, které toto označení spíše zneužívají pro větší komerční úspěch. Bush tu dobu zažili a moc dobře vědí, co byl původní grunge a jak mají s jeho odkazem zacházet. Nejsou epigony Nirvany či Pearl Jam, hrají už jinak. Využívají moderních technologií, hudba už není čistě kytarová, i když jasný základ z devadesátých let nikdo neodpáře. Prochází jasným vývojem, který neukazuje jen odklon od typického devadesátkového grunge. Desky z druhé fáze nejsou tvořeny podle dávné šablony, každá má svou tvář. To je třeba ocenit i ve chvíli, kdy kapela přišla se slabším albem „Black And White Rainbows“, či s mnohem lepším „The Kingdom“. Každá deska je jiná a platí to i pro novinku „The Art Of Survival“, jež je všechno jiné než dvojče předchozí nahrávky.
„The Art Of Survival“ zní docela nečekaně, obzvlášť pokud si člověk pamatuje popové tendence kapely. Ty jsou potlačeny na minimum a deska disponuje temným podtónem, korespondujícím s neveselým konceptem i s dnešní chaotickou dobou. Bush nezapomněli, podle jakého vzorce kdysi psali hity, proto jsou tu skladby „Slow Me“ a „Kiss Me I`m Dead“. Co se týče celkové atmosféry, jsou v menšině, s převahou dominují tvrdé skladby, které jdou leckdy až na hranice industriálního metalu. Bush skrze tvrdost vypouštějí své frustrace a posluchači doslova nafackují hned v úvodu alba, v němž vychrlí ostré singlovky „Heavy Is The Ocean“ a „More The Machines“. Přesně takhle by měl znít správný post-grunge, v němž se mísí vlivy Alice In Chains či Melvins s prazákladem veškeré tvrdé muziky, s Black Sabbath. Rossdaleova parta by mohla školit hvězdné soubory zpoza oceánu, jak se má styl v současnosti dělat, protože tvrdost u Bush není jen zástěrka pro rozplizlé komerční hity, ale skutečný výrazový prostředek.
Novinka má ještě více tváří. Podmanivá rockovost vystupuje skrze neprostupnou hradbu tvrdých kytar v „Shark Bite“, v níž je čistá hitovost více než tušená. Křehkou náladu kapela servíruje ve skvělé „Creatures Of The Fire“, ve které vyniká stále hrubnoucí Rossdaleův hlas, jenž se proplétá jako had mezi tóny akustické kytary a tajemných klávesových rejstříků. Jen čekáte, že skladba exploduje do postapokalyptického pekla, místo toho v atmosféře napjaté až k prasknutí dospěje do smířlivého finále. Její křehkost je rozmetána hromovou „Judas Is A Riot“, v níž kapela sází zejména na úderný refrén, který je demonstrací současné síly kapely. To nejlepší si Bush nechali na závěr. Velmi slušně zní energická „Gunfight“, ve které se ke slovu dostávají riffy jak ze staré pokladnice Black Sabbath, vrcholem letošního snažení je závěrečná „1000 Years“, začínající stonerrockovým drnčením zmučených kytar, z nichž pomalu začínají vyrůstat překrásné melodie s neopakovatelnou noční atmosférou. V tu chvíli se Bush dotýkají svého skladatelského vrcholu, který byl naposledy takhle silně znatelný v devadesátých letech.
Kapela o „The Art Of Survival“ mluví jako o své nejlepší postcomebackové desce a je třeba přiznat, že v tomto směru má s největší pravděpodobností pravdu. Novinka je pestrá, disponuje tolika náladami a rozličnými atmosférickými zvraty, že její poslech nenudí. Původní grungeový výraz nahradila tvrdším, masivnějším zvukem a ještě více sklíčenou atmosférou, ale není se co divit. Muzikantům není dvacet a postpubertální starosti vystřídaly skutečné problémy a realistické vidění světa.
|
