Smíchejte klasické ingredience starých desek Dio, okořeňte je Black Sabbath z éry „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“, přidejte špetku hollywoodského glammetalového pozlátka a dostanete hrubý rámec toho, jak zní kapela Scream Taker. Popis není náhodný, za Scream Taker stojí bubeník Vinny Appice, který byl činný u Black Sabbath v období zmíněných desek a prožil více než deset let po boku Ronnieho Jamese Dia, s nímž nabubnoval skvosty „Holy Diver“ či „The Last In Line“, i o poznání slabší (a ve své době propadákové) album „Angry Machines. Spolu s ním Scream Taker tvoří zpěvák Jim Crean, jenž měl v poslední době pletky s bývalým kytaristou Kiss Vinniem Vincent (odtud pramení občasné glammetalové vlivy) a francouzský kytarový hrdina Steph Honde, jenž je známý svou spoluprací s guru amerického AOR Frédéricem Slamou, ale i heavymetalovou partou Hollywood Monsters. Jedná se o papírově silnou soupisku…
Debutová deska Scream Taker je výsledkem covidových lockdownů, v nichž muzikanti nechtěli sedět se založenýma rukama a neboť jejich koncertní aktivity stály, rozhodli se pro tvorbu nových projektů. Znali se z předchozích projektů, Crean zpíval s Appicem v projektu s bratrem Carminem, Honde se s bývalým bubeníkem Black Sabbath potkal v Hollywood Monsters, kteří se dají považovat za výchozí základ Scream Taker, protože v době tvorby debutu „Kill The Beautiful“ ohlásili svůj rozpad. I hudebně navazuje Scream Taker na obě alba Hollywood Monsters, ačkoliv je kladen větší důraz na sabbathovskou složku a diovské texty. Zde jsou znát léta, která Appice prožil s Diem, přestože tentokrát nemá po boku tak výjimečného zpěváka jako byl Ronnie. Crean více než typického hardrockového pěvce připomíná hollywoodské floutky osmdesátých let, jeho hlas je pravděpodobně nejblíže stylu, kterým se prezentují Jason McMaster (Dangerous Toys), Jizzy Pearl (Love/Hate) nebo Joe L`Este (Bang Tango).
Desku kytarovým pojivem drží při sobě především Steph Honde. Je dobře znát, že se učil u hardrockových mistrů sedmdesátých let, takže dokáže pálit strnulé riffy Tonyho Iommiho, ale i řezat žhavá sóla po vzoru Ritchieho Blackmorea. Svádí tak souboj s Creanem, který jako kdyby chtěl „Kill The Beautiful“ strhnout na stranu glam metalové uvolněnosti, což se mu daří zejména ve výtečné „Eternity“, která svou náladou evokuje prosluněné kalifornské pláže. Na albu je však na třetí pozici a před ní Scream Taker zařadili dvě mnohem hutnější věci. Desku odstartují titulní skladbou, která si bere velkou inspiraci z drsných sabbathovských riffů a Crean se snaží vychytat správné diovské frázování. „Stone Cold“, kupodivu zvolené jako pilotní singl, atmosféru zahušťuje ještě více, protože bere inspiraci i z gotické a doommetalové studnice a Scream Taker se v ní blíží až k náladě Type On Negative. Je to velice emocionální, i když v zásadě hodně nepřístupná chvilka.
Na celé ploše alba se k tomu znění vrátí ještě jednou v závěrečné „Shine On“, které dominují zmučené riffy, které jako kdyby vypadly z debutu Black Sabbath, celá atmosféra je ještě více gotičtější a doomovější. Řada skladeb ale taková není a proto nelze s jistotou říct, jaká je vlastně pravá tvář Scream Taker. Je otázka, zda se v budoucnu (jestli je však nějaká delší budoucnost čeká…) přikloní k zatěžkaným věcem nebo se soustředí spíše na svižné věci, které zastupuje glam metalová hymna „Eternity“, podobně znějící „Silver Tongued Devil“ a především hodně po diovsku vedené „Love Takes“, „Burning Flame“ nebo „Frontline“, v nichž se muzikanti dotýkají klasického cválavého heavy metalu. Těžko se rozhodnout, která z těchto tváří jim sluší nejlépe (pravděpodobně ta sabbathovská…), z každé skladby je cítit profesionalita, ovšem pořád se člověk nemůže zbavit dojmu, že po kompoziční stránce šlo desce dát ještě o kousek více.
Pokud budeme na Scream Taker nahlížet jako na epigony Black Sabbath a Dio, dojdeme pravděpodobně k závěru, že oběma legendám se „Kill The Beautiful“ vyrovnat nemůže (zejména po stránce pěvecké), ovšem mezi kapelami, které tento odkaz vzývají, patří tato trojice k těm lepším. Dokonce se dá říct, že zní přesvědčivěji než další Appicova parta podobného ražení Last In Line. Budoucnost je tedy otevřená.
|