Stále více se ukazuje, že The Dead Daisies nemají vlastní tvář, i když jako původní rozmar australského milionáře Davida Lowyho to dotáhli docela daleko. Porovnejte první desku a novinku „Radiance“ a těžko budete mluvit o vývoji. Spíše o tom, že s měnící se sestavou se z The Dead Daisies stala vždy jiná kapela. Když v jejím čele stál Jon Stevens, představovala kapela slušně hitovou, i když místy až popmetalovou záležitost. Když Lowy získal potřebné ostruhy a angažoval hráče z první rockové ligy, uhnuli The Dead Daisies ke světu amerického hard rocku a glam metalu, a díky účasti zpěváka Johna Corabiho a klávesisty Dizzyho Reeda zněli na desce „Revolucion“ jako mix bezejmenné desky Mötley Crüe ze čtyřiadevadesátého a Guns N`Roses z období „Use Your Illusion“. Corabi, Reed ani Stevens už členy kapely nejsou a The Dead Daisies provedli znovu ostrý úhyb stranou. Sice jim sluší, ale hovoří o tom, že Lowy je především manažer a investor než skutečně nadaný rockový muzikant a skladatel.
V čele kapely stojí legendární Glenn Hughes a to je záruka vysoké kvality. Přestože někdejší člen Deep Purple a Black Sabbath celé dvě dekády svého života prochlastal a profetoval, už léta platí za nesestřelitelnou veličinu, která tvoří vysoce kvalitní sólová díla, dokáže fungovat i jako součást různých kapel a projektů, a svým entuziasmem a nestárnoucím hlasem ukazuje všem kolegům ze sedmdesátých let záda. O jeho formě by si David Coverdale, Ian Gillan, Ozzy Osbourne, Paul Rodgers a řada dalších mohla už nechat jen zdát, čímž Hughes snad i popírá zákonitosti přírody, neboťse v nebývalém rozpuku nachází i se sedmdesátkou na krku. Jeho talent, hlas i kompoziční dovednost svírá dnešní The Dead Daisies mnohem více, než tomu bylo za časů Corabiho, protože Hughes kapelu zcela ovládl a podřídil ji vlastnímu stylu.
Dokázal ji v podstatě i zachránit, protože trojice alb s Corabim vykazovala sestupnou tendenci, přičemž Hughesův kapelní debut, loňská „Holy Ground“, The Dead Daisies polila živou vodou. Sice se o ní dalo mluvit jako o Glennově sólovce, ale minimálně přítomnost kytaristy Douga Aldriche (ex-Whitesnake, Bad Moon Rising) jistou kontinuitu s předchozími díly zaručovala. Ne tolik slyšitelnou, aby se dalo mluvit jako o přímém pokračovateli „Burn It Down“, ale drobná spojitost tam byla. Děje se tak i v případě novinky „Radiance“, i když Hughesův obří vliv je ještě citelnější. V popředí stojí Glenn a někde (ošklivě řečeno) za ním jako křoví je zbytek kapely. Legendární Brit si pro sebe uzurpuje veškerou pozornost, předvádí dechberoucí výkon a poznamenává svým typickým stylem každičkou notu na desce, a je úplně jedno, že v jeho stínu došlo k další změně v sestavě, neboť bubeníka Deena Castronova vystřídal navrátilec Brian Tichy…
„Radiance“ je čistou esencí moderního hard rocku, kořeněného starým blues rockem sedmdesátých let, zabaleným do soudobého produkčního obalu. Hughes předvádí svůj mohutný hlas a od úvodní „Face Your Fear“ vtahuje posluchače do děje. Skladba sice působí jen jako rozehřívající kolo, větší spád deska dostává, když kapela spustí energicky vášnivou „Hypnotize Yourself“, a vše graduje v titulní „Radiance“, v níž je souhra Hughesova hlasu a Aldrichovy kytary na nejvyšší možné úrovni. Tak vysokou úroveň si The Dead Daisies neudrží po celou hrací dobu a skladby „Born To Fly“ či „Courageous“ jsou spíše do počtu, ale nelze pominout fakt, že „Cascade“, „Not Human“ či „Kiss The Sun“ jsou další výborné hughesovsky hardrockové standardy s dobrými melodickými nápady, vokálem, který řeže jako čestvě nabroušená pila, a s vysoce nadprůměrnými muzikantskými výkony. Ale s přihlédnutím k tomu, kdo v kapele hraje či hrál, je u The Dead Daisies obvyklé.
S novinkou „Radiance“ se tahle parta dokázala vyrovnat předchozí „Holy Ground“ a předčít trochu opotřebovanou „Burn It Down“. Znovu se potvrdilo, že s takovým žolíkem na palubě jako je Hughes, nemůže Lowyho parta nahrát špatné album. Co se týče Hughese, novinka se v jeho obsáhlé diskografii zařadí někam do poloviny pomyslného žebříčku. Toho, jaký otisk udělal v sedmdesátých letech u Deep Purple, už dosáhnout nemůže, stejně ani toho, jak odvážná sólová díla předkládal v devadesátých letech, ale důležité je, že i ve vysokém věku jej muzikantský um ani v nejmenším neopouští.
|
