S debutovým albem udělala britská zpěvačka Chez Kane docela slušnou díru do světa melodického hard rocku. Povedlo se jí přijít s deskou v nejlepších tradicích stylu, která odkazovala na zlatou éru konce osmdesátých let, ale zároveň byla dostatečně moderní, aby oslovila i mladší posluchače. Lví podíl na tom měl předák švédských Crazy Lixx Danny Rexon, který se postaral jak o instrumentální složku, tak o produkční stránku. Pro něho to možná bylo částečně kontraproduktivní, protože Chez albem zastínila i Crazy Lixx, kteří se v posledních pěti, šesti letech rovněž nacházejí na vrcholu sil. Po umělecké stránce to oběma klaplo na výbornou a Chez byla najednou jednou z nejžhavějších stylových akvizic doby covidové. Vkládaly se do ní velké naděje, že by mohla být pro melodický hard rock potřebnou injekcí, umělkyní, která má šance přilákat k podobné hudbě větší množství posluchačů, což se stalo, protože úspěch debutu předčil očekávání.
Bylo jasné, že dvojka na sebe nenechá dlouho čekat. Rok a půl dlouhý rozestup mezi jednotlivými deskami je v zásadě ideální. Hlavně proto, že nový materiál měl čas uzrát, a také proto, že se na Chez a její debut ještě nezapomnělo. Železo se kulo, dokud bylo žhavé a proto tu máme novinku „Powerzone“. Má dobrou výchozí pozici, jméno zpěvačky je etablované, ovšem na druhou stranu je připravena o možnost překvapení, jak tomu bylo u debutu. "Powerzone“ se od minulého alba moc neliší. Debut byl natolik kvalitní, že navázat na něj bylo správné a logické. Alespoň u druhého alba, od něhož se v podstatě očekává pokračování úspěšného debutu. Nebudeme předjímat, kam se kariéra Chez může ubírat v dalších letech, ustrnutí na místě a opakování stejného vzorce by pro ni nemuselo být to pravé ořechové.
Zde je vše v nejlepším pořádku a proto se znovu otevírá nablýskaný svět rockového pozlátka (v nejlepším slova smyslu), v němž rezonují vzpomínky na první dvě alba Vixen nebo na AOR/glammetalovou éru seattleských Heart. Danny Rexon opět dodal naleštěnou produkci, která už nevznikala v nejdražších amerických studiích, ovšem atmosféru vyvolává totožnou. I skladby mají prakticky totožnou sílu, jako tomu bylo u debutu, takže laťka kvality neklesá. Materiál působí ještě vyrovnanějším dojmem a kompozice větším pocitem dotaženosti. Můžeme mluvit o tom, že Chez s Rexonem v zádech opět dodává hitovou kolekci, v níž každá skladba může být samostatným singlem a výkladní skříní desky. Zpěvačka znovu sází ohromně chytlavé refrény, podpořené Rexonovou precizní instrumentací, zejména vyšívané kytarové ornamenty jsou vítanou ozdobou jako v sólech, tak v kratičkých vyhrávkách, které dodávají skladbám patřičnou šťávu.
Sílu alba podtrhuje fakt, že mezi deseti skladby nelze najít jedinou opravdu slabou věc. Pokud by se přece jen měla vybrat, byla by to pravděpodobně „I`m Ready (For Your Love)“, která zabředává do stylových klišé více než by bylo vítáno, ovšem ani ji nelze označit jako úplnou slabinu. Chez s Dannym ji vyrovnávají zbylými skladbami, v nichž oba doslova září. „I Just Want You“, „Love Gone Wild“, „Children Of Tomorrow Gone“, „Guilty Of Love“, defleppardsková „Rock You Up“, nebo výstavní balada „Streets Of Gold“ jsou natolik silné, že na hlušší místa snadno zapomenete. Desku je nejlepší brát jako celek, tak vás nejlépe vtáhne do děje a vezme na úchvatný výlet do dob, kdy Los Angeles byl skutečný pupek světového showbyznysu, po tamních plážích se za dohledu kamer proháněl David Hasselhoff s Pamelou Anderson a přední stránky hudebních časopisu i společenských tiskovin plnily zpovykané rockové hvězdy, užívající si skandály a chvíle největší slávy. Tenhle výlet proti proudu času funguje v podání Chez Kane takřka dokonale.
Tahle deska je retro, stejně jako celá tvorba zpěvačky i Crazy Lixx. Ovšem retro v nejlepším slova smyslu. Spolupráce mezi oběma muzikanty zafungovala podobně jako na debutu (tedy na výbornou) a výsledkem je možná nejlepší album, které letos v žánru vyšlo. Uvidíme, kam se tvorba Chez pohne dál, od třetí desky by to chtělo vsadit i na odlišné inspirační vlivy, které by tvorbu dokázaly ozvláštnit.
|
