- ToPi

Tak tuto paní jsem objevil až díky této recenzi. Takže velký dík za ní, jde to přesně naproti mému zájmu. A když už se tu porovnávají obě její alba, mohu posloužit pohledem toho, kdo se s oběma seznámil najednou. Mnohem víc mě to táhne k tomu prvnímu, je tam pro mě prostě víc hitových momentů, ke kterým se vracím, které mi utkvěly v paměti a na které se těším, až si je zase pustím. Druhé album je z hlediska řemesla neméně zdařilé, je za ním vidět talent i spousta skvělé práce, ale skladby, ke kterým bych se vracel a na které bych se těšil, tam pro mě prostě chybí.

21. 11. 2022 18:11

- JonathanGray

Mně to naopak prijde o dost slabši debutu. Slyším tam větší snahu o pestrost viz saxofon apod, ale síla skladeb není taková. Chez by chtěla být novou Cher z období jejich alb pro Geffen, ale Rexon není Desmond Child a Frontiers nejsou Geffen. Nejvíc deska trpí spatně sestaveným tracklistem a chybí jí flow. Kdyby se to poskládalo jinak, možná by to celkově vyznělo lépe. Powerline měl být jasný otvírák a né být ukryt na šestém místě. Za mě 7/10

13. 11. 2022 12:07

- - Petronius

Loňský debut Chez Kane si u mě osobně stál jako album roku, protože – a to je také v recenzi zmíněno – nesl s sebou ten správný moment překvapení. I letos ale musím smeknout před bezednou studnicí tvůrčího potenciálu Dannyho Rexona, neboť Powerzone je opět především jeho výkladní album, byť nazpívané britskou zpěvačkou. Danny přesně dokáže využít sice nikterak originální, ale přesto patřičně rockově přidrzlý hlas Chez a prokazuje, že jí nejlíp sedí písně typu svižná jízda od začátku až do konce (Powerzone, Love Gone Wild). Osmička Nationwide se nejvíc blíží domáckému podhoubí Crazy Lixx. Osobně si nejvíc cením závěrečné Guilty Of Love, a to kvůli (pro melodika přímo návykové!) závěrečné Dannyho instrumentální vyhrávce. Vypíchnu ještě excelentně odehrané sólo v Powerzone. Vskutku vydařebé album, které bych ocenil zaslouženými 8/10.

13. 11. 2022 6:52