Trautenberk zažili v posledních letech opravdu turbulentní dobu. Měli namále, když po prvním albu „Hladová srna“ zemřel zpěvák Tomáš „Obr“ Paima a trochu se počítalo s tím, že kapela skončí. Jenže došlo k opaku, sestavu posílil bývalý frontman kultovního Požáru mlýna Miroslav „Prasopes“ Císler a s albem „Himlhergotdonrvetr“ se z Trautenberka stala hvězda, která z pošumavských pódií rozšířila působnost po celé republice. Najednou nebyl sál, který by kapela nevyprodala, nebyl jediný člověk, který se trochu zajímá o rockovou hudbu, aby nebyl konfrontován s jejich svéráznou image a humorem. Nutno však zdůraznit, že deska „Himlhergotdonrvetr“ měla nápad, který těžil z rammsteinovských kytar a dusavého industriálního groove, což bylo v českých končinách ve spojení se svéráznými texty něco neslýchaného.
Jenže vše se okouká, vše se oposlouchá a to je případ Trautenberka. To, co na „Himlhergotdonervetr“ fungovalo s přehledem, co vonělo novotou a bylo považováno za neotřelý nápad, se začalo kazit velice rychle. Následující „Ticho nad pekáčem“ byl vyluhovaný produkt, který sbíral drobečky po předchozí hostině a nabízel to samé jako předchozí deska, ovšem v mnohem slabší formě. Humorné texty už tolik legrace nenabízely a tanz metal, jak kapela svůj styl nazvala, začínal být až příliš okoukaný. Pořád víc natahoval atmosféru vesnických zábav, což bylo místo, odkud se rekrutovala největší fanouškovská základna kapely. Úspěch se samozřejmě znovu dostavil a Trautenberk se spolu s Dymytry, Traktorem a Škworem definitivně postavil do čela novější generace tuzemské rock/metalové kultury. Jenže je to výhra? Neukazuje jen neutěšený stav, který v domácí kotlině vládne?
Umělecká krize Trautenberka pokračuje i na novince „Vzpoura kanců“. Znovu se mobilizuje armáda fanoušků, kteří už novinku vstřebávají a kteří jsou ochotni naplnit sály napříč republikou, ale ti střízlivější si budou muset přiznat, že nic slavného na albu není. Pokračuje ještě větší příklon k hospodskému rocku, který pomalu vytlačuje spektakulární tvrdost a původní úmysl kapely. Tady končí veškerá sranda, navíc když texty (stejně jako na minulé desce) jen mlátí prázdnou slámu a pohybují se ve stejných buransko-klišovitých obratech jako mnohokrát předtím. I dobrou skladbu je třeba hledat. Vyplatí se to, za slušné počiny můžeme považovat klipovou „Mužoretka“ (i když ten text opravdu tááák vtipný není…), závěrečnou „Buržoust“, kterou lze brát za vrchol alba a s přimhouřením oka ještě „Jelito“, které nápadně pokukuje po rukopisu libereckého Krucipüsku.
Úvodní „Žába“ postrádá lehkost i tah na bránu, ale ještě může patřit k lepší části desky. To se nedá říct o těžkoprdelatých „Doba ledová“, „JeBál“, „Vzpoura kanců“ a „Noční hlad“, což jsou skladby na jedno použití. Ještě hůř je v trapné rádoby srandičce „Hujajá“, v níž se snad stydíte i za kapelu, vrcholem nevkusu je naprosto zprasená coververze „Krále Šumavy“ od Tří sester. Trautenberku naprosto uniká lehkost originálu a typicky fanánkovský zpěv se snaží nahradit překotným chrlením slov, což původní kompozici (ač nijak světobornou) naprosto zabíjí. Trautenberk se snaží svůj současný výraz posouvat někam k teritoriu Tří sester, ale k tomu jim chybí neopakovatelná atmosféra Fanánkovy party a její smysl pro humor. Ten má Trautenberk taky, ale jeho úroveň se stala hodně pochybnou.
Je nesporné, že „Vzpoura kanců“ bude mít úspěch, na to má Trautenberk příznivců stále dost. Takových, kteří si jejich texty rádi zahalekají ve chvílích, kdy na účtu mají k deseti pivům, mezi které se vloudil i panáček fernetu nebo zelené. Česká agroscéna je obohacena o další obskurní kousek. Teď se může vzpomínat na dobu, kdy největším stupně pokleslosti lidové zábavy byl Alkehol. Zlatej Alkehol…
|
