Takřka celý rok byli Free považováni za uzavřenou kapitolu. Po úspěchu živé nahrávky „Free Live!“ se začalo mluvit o tom, že se kapela dá znovu dohromady, ale k tomu došlo až v roce 1972, kdy se uskutečnila první schůzka, která měla vyžehlit spory mezi ústřední autorskou dvojicí Paulem Rodgersem a Andym Fraserem, které byly nejpádnějším důvodem k předchozímu rozchodu. Kupodivu oba našli společnou řeč, ovšem vyvstal jiný problém. Kytarista Paul Kossoff si nikdy neodpíral zakázané látky, ovšem během nečinnosti Free se jeho závislost na drogách prohloubila do takové míry, že se z kdysi excentrického kytaristy stala vystrašená troska, trávící většinu času v narkotickém nevědomí. Tím trpěla nejen jeho osobnost, ale i tělesná schránka, která spoluhráče při prvních schůzce doslova šokovala. Bylo vidět, že jde do tuhého. Muzikanti se za Kossoffa postavili a snažili se jej zapojit do skladatelského procesu. Šlo to velmi ztuha, ale přece jen se k výsledku kapela dopracovala.
Jako symbolické gesto vůči kytaristovi nedošlo na rozdělení autorských kreditů a proto všechny skladby jsou připsány kolektivní práci, ač je jasné, že hlavní slovo měl Rodgers a Fraser. Kossoff se nezmohl na odpor a v podstatě nahrál sóla do hotových skladeb tak, jak mu bylo předloženo. Přesto je jeho kytara důležitou složkou alba „Free At Last“, které vyšlo v květnu 1972. Je důraznější, než tomu bylo na druhé desce i na minulé „Highway“. Kapela se více kloní k bluesovější složce tvorby, dřívější výlety do světa funky či soulu si nechává jen jako koření, a ač nevznikla stylově úhledná nahrávka jako byl debut „Tons Of Sobs“, je znát, že Free se částečně vrací k tomu, s čím si udělali jméno ve svých začátcích. Je nutné rovněž zmínit, že forma kapely nebyla tak silná jako před pár lety. Z „Free At Last“ je znát únava, kocovina z nedávného rozpadu a také neutěšená sociální situace všech členů kapely, kteří si nevybudovali zničující drogovou a alkoholovou závislost jako Kossoff, ale i tak pletky s návykovými látkami pro ně byly takřka na denním pořádku.
Nedá se říct, že by pauza po umělecké stránce kapele nějak výrazně prospěla. „Free At Last“, ač se tváří být energickým albem, maskujícím všechny problémy, je méně nápadným kusem než „Highway“ i než slavná „Fire And Water“. Najde se na něm několik kusů, které by se mohly řadit k výběru toho nejlepšího, co Free kdy stvořili, ale jako celek působí mírně nezáživným dojmem. Je tu jeden z největších hitů kapely, „Little Bit Of Love“, která v úspěšnosti nemůže suplovat „All Right Now“, ale pro kapelu byla důležitá, protože po roce letargie vrátila její jméno zpět do hry. Dokáže jí konkurovat ještě velice slušný začátek v podobě „Catch The Train“ a „Soldier Boy“, obstojně našlápnutí „Travellin` Man“ a nostalgicky znějící konec „Goodbye“, který jako by posmutnělou náladou předjímal věci budoucí. Ač je nelze označit jako věci směřující k hard rocku, který Free slušel vždy nejvíce, na albu jsou těmi nejsilnějšími.
V ambiciózních „Magic Ship“ a „Guardian Of The Universe“ je znát potenciál, který v kapele stále dřímal, ovšem v obou případech jsou nápady nataženy na více než pěti minut, čímž se ukazují i slabší místa. V druhé jmenované je to zejména Kossoffova kytara (kdysi nejsignifikantnější poznávací znamení), která působí rušivým dojmem, jenž může ledacos vypovídat o stavu, v jakém se kytarista nacházel. A nakonec jsou tu nevýrazné „Sail On“ a „Child“, které by se uplatnily spíše jako B strany singlů, na nich se znovu ukazuje, že kapela na album spěchala, protože už možná věděla, že jí moc času nezbývá. „Free At Last“ je poslední album, které Free natočili v klasické sestavě, která se neloučila v úplně nejlepší formě. I když se tento počin stal úspěšnějším než předchozí „Highway“, kvalitativně stojí za ním. Opětovný zájem mohl pro Free být dostatečnou vzpruhou k další činnosti, místo toho však došlo k něčemu opačnému.
Hned po vydání alba se vyrazilo na turné, které bylo od začátku naprosto katastrofálním podnikem. Největší vinu na tom měl Paul Kossoff, který, když už se objevil, nebyl schopen dohrát koncert do konce, ztrácel se ve skladbách, když ani nevěděl, co vlastně hraje. „V publiku jsme viděli lidi, jak brečí, když viděli, jak Paul dopadl. Přáli jsme si všichni, aby to bylo zase v pořádku,“ řekl Andy Fraser, který to vzdal první. Styděl se za to, co kapela předváděla, nechtěl se dívat na tragický konec svého spoluhráče takřka v přímém přenosu, měl všeho dost. Bylo mu teprve dvacet a chtěl začít znovu. Bylo léto 1972 a Free byli v troskách. Opět. Fraser nechtěl ani slyšet o tom, že by se do kapely vrátil a s Kossoffem se v jeho aktuálním stavu také počítat nedalo. Musel nastoupit léčení, které mělo odvrátit to nejhorší.
Kossoff v kapele fakticky zůstával, ale jeho party musel po zbytek koncertů převzít Paul Rodgers. Místo Frasera nastoupil japonský basista Tetsu Yamauchi a klávesista John „Rabbit“ Bundrick, muzikanti, kteří se znali jak s Kossoffem, tak bubeníkem Simonem Kirkem ze společného jednoalbového projektu, nesoucího jejich čtyři jména. Pokračovat pod jménem Free bez Frasera a Kossoffa bylo na pováženou. Rodgers to ale zcela vzdát nechtěl. Do studia se vypravil s novou sestavou, kde Kossoffovo místo zaujmul americký kytarista W.G. „Snuffy“ Walden, s nímž kapela začala pracovat na novém materiálu. Kossoff ale zahlásil návrat z léčení a chtěl se rychle zapojit do práce. Free se ocitli ve schizofrenní situaci, byli spokojeni s účastí Waldena, ovšem starému parťákovi chtěli dát další šanci…
|