Předtím, než necháme rozeznít oslavné fanfáry na počest nového alba švédské kapely Freternia, shrneme si několik základních faktů. Na začátku milénia tato formace vydala dvě alba, aby poté na sedmnáct let ulehla ke spánku. Před třemi lety vznikla návratová deska „The Gathering“, jejíž obsah ale neznamenal vytoužený a opěvovaný comeback. Nahrávka se zacyklila v žánrové dualitě a přílišných ambicích. O tři roky později je nicméně všechno jinak. Teprve nyní můžeme konstatovat, že Švédové vydali album, které směle ustojí nájezdy světové konkurence a jež zároveň znamená (zdaleka!) nejlepší zápis v metalografii severské kapely.
Pro recenzenta je největší radostí, když si jej k sobě právě hodnocená deska automaticky přivolává, když se do jejího opětovného poslechu nemusí nutit. Album „The Final Stand“ takovou zázračnou přitažlivostí vládne. Pokud se řadíte mezi fanoušky melodického power-speed metalu, je vysoce pravděpodobné, že si okamžitě po doznění nahrávky budete chtít celý zážitek zopakovat. Konkretizovaná žánrová škatulka je přitom zcela zásadní. Švédský kvintet během skládání novinky odhodil téměř veškeré progresivní ambice a zaměřil se pouze na rychlomelodický hudební aspekt. Vyjma několika temnějších riffových přechodů dotuje většinu skladeb nekomplikovaný speedový pohon, což je věc stejně překvapivá jako úžasná, zvlášť s ohledem na kvalitní obsah a mimořádnou autorskou formu dvojice kytaristů Patrik von Porat a Tomas Wäppling.
Krom vysoké skladatelské úrovně album disponuje neméně precizními řemeslnými výkony. Ač se to na první poslech nemusí zdát, skladby jsou pečlivě aranžované, bohatě členité a mnohdy povýšené vokální nástavbou. Nejednou slyšíme doprovodné vícehlasy a pokaždé je to příjemný zážitek, hlavní pěvecké slovo nicméně zůstává na hrdle Pasi Humppiho. Ten předvádí obdivuhodný výkon, dost možná nejlepší v celé své hudební kariéře. A tak jediné slabší aspekty, které se na albu přece jenom objevily, míří k osobám stojícím mimo kapelu. Obalová malůvka je nezajímavá, což je ovšem skutečnost, na kterou jsme od kolumbijského „umělce“ Felipa Machada Franca tak nějak zvyklí (proč mu hudebníci stále zadávají pracovní zakázky je mimo mé chápání). Překvapením je zvuková produkce, která vzešla z dílny velezkušeného Thomase „Plece“ Johanssona. Album se poslouchat dá, zvukem nicméně prostupuje jemný šramot, který brání v požitkářském užívání materiálu (ve výsledném hodnocení je tato skutečnost zohledněna půlbodovým odečtem).
Album švédské kapely si každopádně nezaslouží zakončení recenze v negativním tónu. Po nesmělejším – ale i tak dost dobrém – úvodu v podobě klipovky „Dark and the Light“ rozehrají seveřané nadmíru atraktivní a autorsky kompaktní stylovou show, ze které se jenom těžko vybírají medailoví adepti. Snad jenom pro zajímavost můžeme do kategorie nejlepších songů zařadit kousky „Endless Fight“ (se slokami připomínajícími zlaté časy Gamma Ray), „The Tower“ (s nejlepším refrénem alba) a „Friends in Enemy Land“ (s tunou sjízdných vyhrávek). Můžeme vypíchnout složité, a přesto silně chytlavé kytarové figury nebo můžeme blahořečit nebetyčně svůdným vokálním harmoniím, které si pro sebe (společně s texty) napsal frontman Pasi. Bylo by to ale zbytečné natahování recenze a zdržování váženého čtenářstva od toho nejrozumnějšího, co může udělat. Tedy od spuštění desky a užívání si jejího nádherného obsahu.
|
