Ač nikdy nepřinesl nic převratného, tuzemský punk měl vždy svoje kouzlo. Díky upřímnosti z něj čišící si vydobyl docela slušné renomé a nejedna kapela má dnes doslova kultovní status. Visací zámek, Tři sestry, SPS, Plexis a… E!E. Ti aktuálně přicházejí s novinkovou deskou „Poslední me!enu“, prvním albem za posledních deset let. Jak název naznačuje, příbramská parta se pomalu chystá vyndat sichrhajsky a koženou bundu pověsit na ramínko. I když se o konci (alespoň co se týče studiové práce) mluvilo v souvislosti s minulou deskou „2012“, velké finále se odkládá a je zde překvapivě další kolekce, o níž se už nedoufalo, že vyjde, obzvlášť poté, co v roce 2013 zemřel zakladatel, kytarista, zpěvák a duše kapely Petr „Bakča“ Bakalerov. E!E ale jeho smrt přežili a jsou zde poprvé bez svého hlavního skladatele.
Tahle kapela je hodně houževnatá. Nepoložily ji v začátcích praktiky vládnoucí komunistické moci, které byl punk velkým trnem v oku, nepoložila ji ani devadesátá léta, kdy ze sestavy zmizel jak zpěvák Bořek Řehoř, tak i bubeník a další zakládající člen Robert Kyselo. V devadesátých letech si kapela zadělala na kultovní status, neboť naprosto lidovým punkem dokázala proniknout mezi tuzemskou žánrovou špičku a alba „0001“, „Poslouchej“ a „Deska“ jsou jasnou klasikou. I hity E!E zlidověly. Vzpomeňme na songy „Humusák“, „Poslouchej“, „Indiáni“, „Kapavka“, „Míša“, „Lidová demokracie“ či „Hovno“. Co skladba, to kus české punkové mozaiky. Nové milénium už tvůrčí činnosti tolik nepřálo a proto za celých dvaadvacet let vychází teprve třetí album. „Není čas a nejsou nápady,“ shrnul celou situaci zpěvák Bořek Řehoř, když byl dotazován na novou desku. Možná to byla punková nadsázka, jak se zdá z „Posledního me!enu“, autorská studnice kapele ještě zcela nevyschla.
Důležitá otázka byla, jak si E!E poradí bez Bakči, který přispíval nejvíce do společného repertoáru a byl nejviditelnějším členem. Tahle parta má zažitý styl, který není třeba měnit (o to u punku ostatně nikdy nešlo) a proto „Poslední me!enu“ zní jako nejtypičtější práce kapely. Místy postrádá Bakčovu skladatelskou lehkost, i tak se s jeho absencí zbylá čtveřice vypořádala dobrým způsobem. Dá se čekat, že stabilní koncertní repertoár bude doplněn několika novými kusy, které budou mít ambice vyrovnat se starým hitům. Potenciál tu je, minimálně u skladeb „Srab“, „Hajtra“, „Český ráj to na pohled“ a „Panelstory“, které vykazují nejvýraznější nápady. Hudebně zůstávají (stejně jako ostatní skladby) v klasických intencích, je zařazen vysoký rychlostní stupeň, dominuje obhroublý Řehořův zpěv a specificky lidové texty, ale mají největší výpovědní sílu.
Nedá se ale říct, že by ostatní skladby na albu plnily pouze výplňovou funkci. Možná nezaujme poněkud omšelá „Blues toaletního papíru“, či trochu hospodsky kostrbatá „Jedlice z Bořkovic“, ale i ty splní (alespoň částečně) očekávání fanoušků. Ti vezmou na milost i trochu zbytečnou „Zlitej jsem jak hovado“, jež pokukuje po světě Alkeholu, což není parketa, která by příbramským pankáčům slušela. Zejména proto, že jejich poetika, ač lidová a neotesaná, byla vždy na vyšší úrovni než témata Herešovy party. To jsou jen drobné výtky, protože „Poslední me!enu“ byla tvořena zejména pro ty nejvěrnější, kterým budou mírné přešlapy asi šuma fuk. Hlavně, že se znovu práší za punkovým kočárem, že ještě nebyly složeny staré zbraně, protože „Poslední me!enu“ je především připomínka svobodné doby devadesátých let a v tom je deska nejsilnější.
Pokud se skutečně jedná o loučení (stejně jako v případě SPS), odvedli E!E velmi slušnou práci. Nehrají si na to, co nejsou a kromě moderně hutného zvuku nepřekládají žádné nežádoucí novum. A je to dobře. Kapela dávno ví, jak má znít. Z novinky je znát, že hraje ze srdce to, co chce a co se jí líbí. A v upřímnosti bylo vždycky její největší plus, které využívá i letos.
|
