Arc Of Life nakonec nejsou jen jednorázový projekt, jak se původně předpokládalo. Nic na tom nezměnil fakt, že domovská kapela základního jádra Arc Of Life, legendární Yes, se loni probrali k životu a do světa překvapivě vypustili comebackovou desku „The Quest“. Ta nadchnout nedokázala, stejně jako řada alb Yes za posledních dvacet, pětadvacet let, a celkově (co se týče kvality, ne publicity) zůstala i za debutem Arc Of Life, který porovnání s klasickými alby Yes nesnesl. Devizu měl v tom, že muzikanti dokázali udělat některé kompozice přístupnější, čímž lehce setřásali velké břímě, které si s sebou z Yes (ač nejsou nejdůležitější členové) nesou. Pro fanoušky prog rocku představovali Arc Of Life docela obstojnou náhražku Yes, obzvlášť, když ještě nebylo jasné, že comebacková deska vyjde. Vyšla a na Arc Of Life se v tu chvíli dočista zapomnělo.
Trochu nespravedlivě, jak Jon Davison, tak Billy Sherwood (dvě hlavní postavy Arc Of Life a současní členové Yes), nedokázali na „The Quest“ přesvědčit, stejně jako skladatelští matadoři Steve Howe a Geoff Downes, až by si člověk pošetile mohl myslet, že lepší nápady si schovávají pro Arc Of Life. Jenže tak tomu není, i když jsou Arc Of Life zpět s druhým albem „Don`t Look Down“, je znát, že se topí ve stejném marasmu jako současní Yes. Mizí jistá přístupnost a lehkost debutu, která je nahrazována větším opájením se nad vlastní skladatelskou genialitou (?) a kompoziční vytříbeností (?), jako kdyby Davison a Sherwood chtěli ukázat, že umí být ještě více „Yes“ bez Howea, Downese a bubeníka Alana White. Snaha ale přijde vniveč, přestože se některým starým fanouškům britské legendy může na chvilku zvýšit tep, ovšem pocit, že se hraje především na silně nostalgickou notu, navíc bez potřebné skladatelské invence, je všudypřítomný a převažuje i nad skvělými hráčskými výkony.
Bejvávalo dobře…, může si zanotovat starý fanoušek Yes při vzpomínce na skvělé desky „90125“, „Close To The Edge“, „The Fragile“ i na „Big Generator“. Něco podobného neumí dnes ani Yes, ani jejich (v zásadě) epigoni Arc Of Life. Jestliže na prvním albu parta kolem Davisona, Sherwooda a koncertního bubeníka Yes Jaye Schellena dávala naději k tomu, že by mohla být znovu hitovější a přístupnější širšímu publiku, na „Don`t Look Back“ je tomu konec. Kdeže jsou časy srozumitelnějších motivů, kdeže jsou doby vytříbenějších (rozuměj jednodušších) kompozic. O tom, že kapela na tohle rezignovala, svědčí fakt, že novinka obsahuje pouhých šest skladeb, které Arc Of Life natáhli na plochu třiapadesáti minut. Možná tohle byl pro Yes v sedmdesátých letech standard, ale tehdy byla podobná alba neokoukaná, plná nápadů a plnila průkopnickou roli. Dnes takový koncept působí spíše otravným dojmem, navíc s přihlédnutím k faktu, že Arc Of Life chybí skladatelský duch Jona Andersona a Stevea Howeho.
Šestice kompozic v zásadě recykluje to, co kdysi Yes dokázali. Bere si za své jejich nejtradičnější postupy, ovšem nemůže jimi udivovat, zejména poté, co fanoušci mají zažité klasické skladby, které ukazovaly kapelu na vrcholu sil. Arc Of Life se snaží být yesovštější než Yes a zábavné to moc není. Všech šest skladeb, s drobnou výjimkou v „All Things Considered“ (ne náhodou ji kapela zvolila jako singl) a částečně se svižnější „Let Live“ se utápí v pidlikání a nápadech vršených na sebe bez většího množství záchytných bodů. Posluchači se dostane pořádné dávky zkušeného muzikantství, instrumentálních výkonů, nad nimiž bude fajnšmekr pokyvovat uznale hlavou, ale výsledek je rozpačitý. Nevýrazný, slabý jako dvakrát vyluhovaný pytlík čaje a bez smysluplných vrcholů.
"Don`t Look Down" je v podstatě zbytečná deska. Ukazuje, že Arc Of Life měli kvalitní materiál na jedno album a druhé už jen vaří z vody. I poslední deska Yes nabízela více entuziasmu, což pro Arc Of Life není vůbec dobrá vizitka. Spokojen nemůže být ani opravdový milovník prog rocku, ani jeho „Don`t Look Down“ nezasytí. Jen prošumí kolem uší a zase zmizí v nedohlednu. Nic by se nestalo, kdyby toto dílo nevyšlo…
|
