Přestože se jméno kapely Dokken citovalo v prvním šiku amerických hairmetalových kapel jen pověstných patnáct minut a prodeje jejích alb pokulhávaly za nejslavnějšími kolegy Mötley Crüe, Poison či Guns N`Roses, i tahle parta symbolizovala scénu, plnou vlajících, nalakovaných hřív, pestrobarevných hadrů a kvílivých kytarových sól. Dokken byli jeden čas synonymem pro tato rockové klišé, nejen proto, že měli ve svém středu jednoho z nejlepších kytaristů scény George Lynche, ale i proto, že jejich klipy z osmdesátých let byly vděčným terčem mladší generace, nastupující v devadesátých letech s rozmachem grunge. Proto se Dokken (ač byli v té době neaktivní) nevyhnuli fenoménu, který neznamenal nic jiného než generační střet mezi fanoušky osmdesátkového metalu a o dekádu mladší alternativy. Že Dokken patřili do první sorty je zcela jasné. Už jen tím, že byli u zrodu scény na Sunset Stripu a dnes jsou bráni za jednu ze služebně nejstarších kapel stylu.
Kořeny Dokken sahají do roku 1976, kdy se poprvé na pódiích losangeleských klubů Starwood a Gazzarri objevila kapela Airborn, v jejímž čele stál zpěvák Don Dokken. Že ji s ním tvořili dva muzikanti, kteří svůj osud spojili s další význačnou partou losanegelského glam metalu Ratt, konkrétně basista Juan Croucier a bubeník Bobby Blotzer, není až tak důležité. Ještě méně podstatný je fakt, že řadami Donovy kapely prošli zapomenutí muzikanti Greg Leon, Greg Pecka či Gary Holland, kteří v dalších letech působili ve formacích London, Dante Fox (předobraz Great White) či Suite 18, z nichž vzešel i bubeník Mötley Crüe Tommy Lee. Mnohem podstatnější bylo, že si kapela změnila název z Airborn (v té době se objevila na scéně známější parta Airborne) na Dokken, podle Donova příjmení. Ten se rázem stal jasným vládcem formace. Ovšem byl také člověkem, jehož předcházela pověst, že s ním mnoho muzikantů dlouho nevydrží, čemuž by odpovídala fluktuace členů na konci sedmdesátých let.
Jelikož v Los Angeles cítili Dokken velký tlak konkurence, Don se rozhodl vzít svou partu na zkušenou do světa a zamířil do Evropy, konkrétně do Německa, kde cítil pole neorané. Velký úspěch jej tam nečekal, ale u našich západních sousedů došlo k setkání, které mělo pro Dona obrovský význam. V Německu se poznal se začínajícím producentem a spolupracovníkem kapely Accept Michaelem Wagenerem, jemuž se velmi íbila hudba, kterou Don prezentoval, a proto s kapelou, v níž principála doplňoval basista Juan Croucier a bubeník Greg Pecka, natočil EP „Back On The Streets“. Deska, natočená v říjnu 1979 v Mnichově, vyšla na sklonku sedmdesátých let ve velice omezeném nákladu a pozornosti se jí dostalo až o deset let později, v době, kdy byli Dokken na vrcholu popularity. Na „Back On The Streets“ určitě zarazí fakt, že jako spoluautor je u všech skladeb uveden kytarista George Lynch, přestože ještě členem kapely nebyl. Vysvětlení je jednoduché, ač ukazující, že vztah kohoutů Dokkena a Lynche byl od začátku velmi komplikovaný. „Znal jsem se s ním už ze sedmdesátých let, kdy chodil na koncerty mé kapely The Boyz,“ řekl na Donovu adresu Lynch. „Chodil tam však proto, aby kradl moje skladby, které vydával za své. Nakonec ale musel přiznat barvu.“
Spolu s bubeníkem The Boyz Mickem Brownem se Lynch s Donem spojil při jeho pobytu v Los Angeles, aby s ním odjel znovu do Německa, kde tamní publikum začínalo být jeho hudbě nakloněné. Do celé věci se nevložil jen Wagener, který s Dokken natočil demosnímky pro chystaný debut, ale také manažerka Accept Gaby Hauke, která pro Donovu partu sehnala kontrakt s vydavatelskou společností Carrere Records. Byla to tato malá firma, která do světa vypustila debutovou nahrávku „Breaking The Chains“, přestože její vydání provázel chaos - první série výlisků vyšla pouze pod Donovým jménem, další už nesla logo celé kapely. Vydání „Breaking The Chains“ z roku 1981 od firmy Carrere je skutečnou raritou, protože do světa se o dva roky později rozšířila nová verze, tentokrát pod major labelem Elektra, na které došlo k drobným úpravám, které původní verzi pomohly. Nejvýraznější je umístění skladby „Paris“ v živém provedení pod názvem „Paris Is Burning“, přičemž tento záznam z berlínského koncertu z prosince 1982 má mnohem více energie a ukazuje potenciál skladby více než její studiová verze.
Obě verze mají stejný start (jediný možný) v podobě titulní skladby „Breaking The Chains“, která byla na začátku osmdesátých let jasnou hymnou kapely. Byl k ní natočen i poněkud úsměvný videoklip, který se však do televizního vysílání příliš neprobojoval. Skladba je příkladnou ukázkou zkušeného skladatelského stylu Lynche a Dokkena, výbornou hymnou, i když k budoucí okázalosti jí přece jen trochu chybí. Společně s „Paris“/“Paris Is Burning“ je titulní „Breaking The Chains“ nejsilnější položkou desky, přestože kvalitních skladeb se na debutu objevuje mnohem více - hymny ve středním tempu „Felony“ a „In The Middle“, svižnější „Nightrider“ a zajímavou atmosférou prodchnutá „Seven Thunders", v níž je velký důraz kladen na čistý zvuk kytar, což je věc, s níž Dokken v příštích letech udělají díru do světa. Ve světle toho, co mělo přijít, se album „Breaking The Chains“ jeví jen jako rozjezd, jako testovací kolo, protože se neobejde bez zbytečných klišé. Ať už se jedná o poněkud omšelé a době vzniku poplatné „I Can`t See You“, „Young Girl“ a „Stick To Your Guns“ (ústřední kytarový motiv je nápadně podobný „Looks That Kill“ od Mötley Crüe, která vyšla až v roce 1983) nebo o neobytně otravnou a bídnou „Live To Rock (Rock To Live)“ a její ekvivalent „We`re Illegal“.
Své kvality „Breaking The Chains“ má, ač nezapře velké ovlivnění Scorpions či původní érou Accept (kolem alba „I`m A Rebel). Z alba je cítit prodělaná evropská zkušenost, která se prolíná s americkým akcentem, jenž táhne kapelu zpět k losangeleské scéně. Rodná Amerika se zdála být v letech 1981 a 1982 pro Dokken zemí zapovězenou. Zatímco v Německu měli pozici jistou a ve Velké Británii začínala jejich hvězda stoupat, v Americe si na ně pamatovalo pouze pár vymetačů večírku na Sunset Stripu. Netrvalo dlouho a jméno Dona Dokkena se objevilo v celosvětovém hudebním tisku v souvislosti se Scorpions, kteří prožívali rychlou cestu ke slávě. Do té jim postavilo překážku onemocnění hlasivek zpěváka Klause Meineho, který nebyl schopen nazpívat album „Blackout“, a Michael Wagener s dvorním producentem Scorpions Dieterem Dierksem ukázali na Dona, jenž měl být tím, kdo Meineho při natáčení nahradí. K této kooperaci nedošlo, přestože už údajně byly nafocené promofotky. Donovo odmítnutí bylo jednou z teček za německou epizodou, kterou uzavřela účast Lynche, Crouciera a Browna na albu „Kuele“ německého zpěváka Uda Lindenberga. Pak se zamířilo zpět za oceán. Dokken neodjížděli sami, spolu s nimi jel do Los Angeles budovat hvězdnou kariéru i producent Michael Wagener.
|
