Jestliže minulá desetiletka byla ve znamení alespoň malé nové naděje, růstu a lepších vyhlídek do budoucna, příchod současné vše zadupal do země a nepatrné záblesky pozitivna rozmetal silou hirošimské nálože. Přišel covid, pak největší válečný konflikt na území Evropy od druhé světové války, ekonomická recese, zelený teror a další věci, které méně odolného jedince mohou dohnat na pokraj šílenství. Vše má své pro a proti. Jestliže zažíváme nelehkou dobu, je tato situace živnou půdou pro vznik zajímavých temných hudebních uskupení, které si ve zmaru a utrpení doslova libují. Z veškerého hnusu současné reality na světlo boží vyplouvá projekt Lux, nešťastné, ovšem velmi životaschopné dítko mladého britského muzikanta Gillieana Kennedyho, které jako kdyby chtělo do sebe vtáhnout všechnu tíhu lidského bytí a vyvrhnout ji ven v podobě post-blackmetalového marasmu s takřka neopakovatelnou atmosférou. Proto se s Lux seznamte už teď, protože o tomto tělese jistě v budoucnu uslyšíte.
Kennedy, zde se prezentující pouze pod zkratkou G. (v jeho ambientním projektu Oblivion je to pod pseudonymem Dracuillin) éru Lux odstartoval v době největších covidových lockdownů, zavřený ve vlastním nahrávacím prostoru, umělecky zcela izolovaný od zbytků britské undergroundové scény. Základem mu byly částečky pekelného black metalu, na němž kdysi stavěl jak Oblivion, tak i další projekt Funeral Tomb, jenž zatím úplného uměleckého naplnění nedosáhl. Lux je oproti nim sofistikovanější, propracovanější a především obsahuje velice zajímavou atmosféru, která má k optimismu nezměřitelně daleko, ale nakonec je jeho největší devizou. Především proto, že čím dál méně využívá blackmetalových klišé, která jsou okoukané více než cokoliv jiného. Když předloni přišel s debutem „Ended“, byla z něho pekelná síra cítit mnohem více, ale na něm si Kennedy práci s celkovou atmosférou teprve zkoušel. Tyto tendence houstnou desku od desky a dnes jsou tím, co na Lux zaujme nejvíce.
Ač Lux funguje teprve třetím rokem, je znát, jak dospívá. Kennedy možná není nejlepší kytarista ani zpěvák, nemá k dispozici nejlepší nahrávací technologie, ale i v soukromých podmínkách umí vytvořit podmanivou nahrávku, s těžkou, dechberoucí atmosférou. Využívá k tomu tvrdé kytary, zbytky blackmetalového skřehotu a kulometné bicí, ale to je jen zlomek současné tváře Lux. Ta přívětivější a zároveň i přitažlivější je jiná. Ukáže se hned po úvodní apokalyptické „Trace“, jež těží z černě-metalových tradic a odkazuje na původní podstatu Lux. Z podobného těsta je vytvořen začátek následující „Aurore“, která se brzy láme v kompozici mnohem variabilnější, v níž Kennedy mění blackmetalové krákání za sofistikovanější projev a v jeho hlase probleskují zárodky melodií. Hudba začíná využívat většího množství čistých kytar, které společně s klávesovými plochami vytvářejí nálady zcela jiné. Podmanivější, zdánlivě laskavější a na první poslech mnohem více zajímavé.
Bezmála dvanáctiminutová „Aurore“ shrnuje všechno, o čem Lux je a s následující „Lift“ jako kdyby na desce tvořily pomyslnou hranici mezi starší (tvrdší) tvorbou a novější tváří, jelikož „Celeste“ už představuje průnik do trochu jiného hudebního světa. Blackmetalové kořeny se nechávají ležet v povzdálí, Kennedy moduluje svůj hlas do čistých poloh a atmosféra skladby je mnohem vzletnější, skoro až spacerocková, leckdy připomene i Anathemu. Když se Kennedy na chvíli ohlédne zpět ve „Flow“, vypadá to, že svůj Rubikon překročil, a do metalového undergroundu, k němuž Lux stále náleží, přináší postupy tradičního rocku a jako v případě skladby „Sway“ přihlédne i k tomu, co se na začátku devadesátých let (tedy v době, kdy ještě na světě nebyl) dělo v americkém Seattlu. Logickým vyústěním je závěrečná „Star“, v níž si muzikant pohrává s nejrůznějšími zvuky, které všechny dohromady vytvářejí zvukomalebnou stínohru, v níž klávesové vstupy řežou ponurý, temný základ na tenké cáry a ukončují celé album v nezvykle smířlivém duchu.
„Become You Star“ je ve vývoji svébytného tělesa důležitým počinem a pokořením další mety. Hlavního protagonistu představuje novinka jako vyspívajícího muzikanta, jenž v sobě objevil zcela jiné ambice než dělat pekelný blackmetalový rámus. Tomu se vzdaluje čím dál více a nahrazuje jej mnohem atmosféričtější tvorbou. Bude zajímavé sledovat, kam tohle všechno může dojít.
|
