Když před sedmi lety vydali The Answer album „Solas“, mohla je čekat velká budoucnost. Deska byla mnohem dospělejší než všechny její předchůdkyně, čarokrásně odrážela severoirský naturel kapely ve spojení s vlivy původního hard rocku ve stylu Led Zeppelin, Deep Purple či AC/DC a obsahovala jak titánské kompozice typu titulní „Solas“, klasické hity „Untrue Colour“ a „Beautiful World“, či irským folkem prosycené věci „In This Land“ nebo „Tunnel“. Měla být odrazovým můstkem k velké kariéře, místo toto až nepochopitelně došlo k útlumu a mluvilo se o tom, že The Answer svou kariéru hodili přes palubu. Odešli by v nejlepším, ale přece jen by to byla veliká škoda. „Cítili jsme, že si potřebujeme odpočinout a resetovat se. I když to nebylo snadné, při zpětném pohledu to bylo asi to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme kdy udělali, protože po sedmi letech jsme se vrátili plni nadšení, a konečným výsledkem je album, na které jsme čekali celý život,“ řekl k uplynulým letům zpěvák Cormack Neeson. Tvrzení je to jistě odvážné, když si člověk uvědomí, že minulá „Solas“ se za sedm let stala nadčasovou klasikou, klenotem diskografie, který lze překonat jen stěží.
Očistný proces, kterým The Answer za poslední roky prošli, se musel někde projevit a kapela měla na výběr tři cesty. Buď bude pokračovat ve stylu „Solas“, což bylo docela riskantní, protože album z roku 2016 je z těch děl, které se podaří napsat jednou za život. Nebo se vrátí ke kořenům a natočí hardrockovou desku se silnou příchuti retra, které však bylo moderní zhruba před deseti, dvanácti let, nebo se pokusí o úplně něco nového. Třetí možnost kapela zavrhla, muzikantům je přece jen už přes čtyřicet a to není nejvhodnější čas pouštět se bezhlavě do experimentů, kterým dnešní doba moc nepřeje. The Answer si zvolili nejlepší možnou variantu a to je takřka přesný průsečík mezi „Solas“ a částečným návratem ke kořenům. Je to tak trochu sázka na jistotu, ale rozhodně je to cesta směrem, který Irové umí nejlépe. A sedm let je dost dlouhá doba (částečně vyplněná i covidovými pauzami) na to, aby kapela dokázala nashromáždit tolik přesvědčivého materiálu, že novinka „Sundowners“ nemohla dopadnout špatně. Nedopadla, i když euforické stavy jako u minulého počinu se konají jen v omezenější míře.
Největší rozdíl mezi minulou deskou a „Sundowners“ je ten, že novince chybí hravý, folkový podklad, tolik odkazující na irskou lidovou hudbu, jenž je nahrazen větším hardrockovým drajvem s řádným retro odkazem. Tento aspekt vrací The Answer spíše ke starším albům, ale že by kapela navazovala na „Everybody Demons“ nebo „Raise A Little Hell“ se říct úplně nedá. Se „Solas“ vkročila do jiné dimenze, odkud už není cesty zpět, takže spojitost se staršími alby je spíše tušená než fyzicky hmatatelná. Vyjadřovací forma také není tak jednoznačná, což ukáže hned titulní „Sundowners“, pohybující se v jakémsi mlžném oparu space rocku, nedojde však na hromově silný refrén, jenž se očekával. Úvodní skladba jako kdyby pomalu probouzela spícího obra, jenž se pomalu, trochu líně, sune ven ze svého kutlochu, kde spal sedm let. Trochu více energie a entuziasmu ukáže „Blood Brother“, i když v podstatě The Answer spoléhají zejména na retro tvář a vysávání odkazu Led Zeppelin z období alba „Physical Graffitti“.
První záblesk tvůrčího génia ukáže „California Rust“, v níž dominuje nejen čirá rocková energie, ale probleskují i skvělé melodie, ač zatím jen na typickém základu. Na chvíli jsou umlčeny, protože „Want You To Love Me“ je pravděpodobně nejslabší kus desky, čisté retro, které svou dobu (i s uměle zpraseným zvukem) zaspalo o patnáct let. Jenže po ní jako kdyby album prodělalo restart a začínalo znovu. Je to skvělý krok, protože jím symbolicky The Answer vylétnou ke hvězdám. „Oh Cherry“ ukáže, že čtveřice byla vždy silnější v jemnějších polohách, v nichž se příliš nespoléhala na crunchový zvuk kytar, ale na specifickou melodiku. Když jí muzikanti dali průchod, mohli tvořit díla, která jim styloví vrstevníci vždycky mohli závidět. Jedním z vrcholů desky je folk/bluesová „No Salvation“, která v polovině počinu vykládá na stůl nejvyšší karty. The Answer jsou definitivně při síle a ta se neztrácí ani v tvrdších věcech „Cold Heart“ a „All Together“ (první obsahuje přitažlivé lascivní sbory ve stylu starých Aerosmith či The Rolling Stones z jejich hédonistického období), do nich se kapele podařilo vpravit další velice vkusné a zapamatovatelné melodie.
Jak se album ale dostane do závěrečné fáze, jako kdyby nabíralo ještě na větší síle. V tu chvíli už Neesonovi věříte, že na něco takového čekal celý život, i když o desce jako celku se to úplně tvrdit nedá. Závěrečná paráda je odstartována výtečnou „Livin` On The Line“, ve které kapela ukazuje, s jakou lehkostí dokáže produkovat zajímavé melodie a silné, takřka stadionové refrény, beroucí si to nejlepší z anglo-americké hardrockové produkce posledního půl století. Ještě dále v tomto ohledu (rozuměj stadionových refrénech) jde „Get Back On It“, The Answer se uvelebí někde na hranici teritoria Queen a Def Leppard, přičemž za těmito legendami o mnoho nezaostávají. Album korunuje závěrečná balada „Always Alright“, dominující krásnou, znovu lehce folkovou náladou, křehkými melodiemi a zasněnou atmosférou. Právě v ní The Answer znovu objevují svůj soukromý Svatý Grál, vlastní mustr na to, jak tvořit skladby, které vyčnívají skromnou genialitou a obrovskou přitažlivostí.
Sázka vytvořit pomyslný moderní kompilát všech dosavadních zkušeností vyšla kapele velice dobře. „Sundowners“ není tak nedotknutelné dílo jako „Solas“, přesto je to deska, která je pořád velice dobrá. Nejlepší ve zbylé diskografii The Answers, jestliže na „Solas“ skutečně nestačí, ostatní alba do kapsy strčí. Proto tenhle comeback má smysl, The Answer ukazují, že jim síla nijak citelně neubývá a že stále mohou být považováni za jednu z hardrockových nadějí, i když i jim léta nezadržitelně utíkají.
|
