MORAVIAN BASTARDS - Old Tavern Tales
Zdravíme webzin a především Hiraxe! Chceme moc...

FREEDOM CALL - Silver Romance
Freedom Call znám již nějakou dobu díky jejich...

DOMAIN - Before The Storm
Before The Storm je nejlepší album Domain, za...

DOMAIN - Before The Storm
Nejlepší z nejlepších - celých 35 let od vydání.

VADER - Future of the Past
Nejsem zrovna fanda coververzí, ale Polští...

DOMAIN - Before The Storm
Jeden z prvních kompaktních disků, které jsme...

FREEDOM CALL - Silver Romance
"Supernova" je super song. Ale minulé album se mi...

PAIN - I Am
O Peteru Tägtgrenovi bylo v posledních letech...

Dalibor HALAMÍČEK (MORAVIUS) - Kdo si počká, ten se dočká. A nebudete litovat.
děkuju za chválu, potěšils ;-)

Dalibor HALAMÍČEK (MORAVIUS) - Kdo si počká, ten se dočká. A nebudete litovat.
Tak to je škoda... Bez recenze je to takové...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




LAST IN LINE - Jericho

Když se řekne Last In Line, jako první okamžitě na mysl vyskočí výtečné album Ronnieho Jamese Dia. Nikdo si v tu chvíli nejspíš nevzpomene na to, že v současné době působí kapela téhož názvu, v níž hrají dva někdejší Diovi spoluhráči, bubeník Vinny Appice a kytarista Def Leppard Vivian Campbell. Ta možná vytane na mysli o mnoho později a jen u hrstky zasvěcených, protože je její existence se nikdy nemůže vyrovnat dopadu a významu klasické desky z roku 1984. Proč tedy existuje? Původní myšlenka nebyla vůbec špatná - měla za úkol oprášit Diovy skladby a připomenout jejich význam. Byl u toho Campbell, člověk velice důležitý pro úspěch prvních Diových alb, stejně jako Appice, jenž je brán za jednoho z nejlepších hardrockových bubeníků všech dob. Původní sestavu brzy opustil klávesista Claude Schnell, rovněž opora Dia v osmdesátých letech a zemřel basista Jimmy Bain, čímž se původní idea začala drolit.

Pak došlo na novou hudbu a v tom už problém byl. Debut „Heavy Crown“ nebyla taková bomba, jakou všichni od „Dio bez Dia“ čekali. Debut Last In Line byl na úrovni horších alb Dio, což vzhledem k faktu, jakou kvalitu mají počiny „Angry Machines“ nebo „Master Of The Moon“, není zrovna lichotivé zjištění. Nejhorší na tom je, že „Heavy Crown“ je ze třech desek, které Last In Line vydali, nejsilnější. Album nazvané lakonicky „II“ bylo o stupínek horší nabídlo osekanou sestavu, neboť klávesový post zůstal volný a Baina nahradil Phil Sousann (ex-Ozzy Osbourne, Vince Neil Band. Beggars And Thieves). To nevěstilo nic dobrého, když kapela nabídne druhou desku horší než první, dá se čekat opětovný sestup kvality. Ten se potvrdil. „Jericho“ je ze všech tří alb Last In Line jasně nejslabší. A nezachrání to ani Campbell žhavými riffy. Když jsou napasovány do úplně obyčejných, takřka průměrných skladeb, nejsou vlastně k ničemu.

„Jericho“ je jen průměrňoučký hard rock klasického střihu, v němž jsou ke slyšení tři skvělí muzikanti (tomu odpovídá bezchybná instrumentace, která je hlavní devizou alba) a jeden docela slušný, ovšem zcela nevýrazný zpěvák Andrew Freeman, jehož forma projevu úměrně klesá s kvalitou alb a o srovnávání jeho hlasu a Ronnieho Jamese Dia nemůže být ani řeč. Je to jako srovnávat nablýskané porsche s ošuntělou oktávkou. Freeman nezachraňuje docela obyčejné skladby a nechává album odstartovat ve zcela těžkoprdelatém stylu, neboť úvodní „Not Today Satan“ nepřesvědčí a následující „Ghost Town“ dostane šmrnc až v poslední půlminutě, když předchozí čtyři minuty nudí k uzoufání. Není to nejlepší vizitka muzikantů, není to ani poklona albu, které kapele dalo název. Situace se nelepší ani v dalších věcech, jako kdyby muzikanti svou inspirační studnu vysušili do poslední kapky.

Kde nic není ani smrt nebere? Tak zlé to úplně není, protože se objeví věci, které táhnou kapelu velkou silou nad průměrnou linii, ale bohužel jsou jen dvě. Ohnivými riffy uvozená „Walls Of Jericho“, v níž Last In Line zjistí, jak lehce se jim hraje ve chvíli, kdy přeřadí na vyšší rychlostní stupeň a sáhnou k dramatičtějším a temnějším melodiím. A zpěvná „We Don`t Run“, mající nejsilnější hitové ambice, která jako jediná by nezapadla na starých diovských deskách. Zbytek zachraňuje „House Party At The End Of The World“, která aspoň ve svém začátku připomene slavnou „We Rock“, a svižná „Hurricane Orlagh“, která ukáže, že Freeman neztratil vše ze svých pěveckých kvalit. Ale to je tak nějak všechno… Když totiž slyšíte příšerné skladby „Dark Days“ či „Something Wicked“ (v obou podává hrozný výkon i Freeman), nikdy by vás nenapadlo, že je hrají muzikanti, kteří byli kdysi řazeni do první ligy rockových es. Vždycky holt není posvícení, ač u Last In Line se nic takového ani nečeká.

Začíná to být věru na pováženou. „Jericho“ definitivně zavedlo tuhle partu do průměrných vod a rozhodně se neblýská na lepší časy. V dobách, kdy klasický hard rock zmírá na úbytě, se s očekáváním vyhlíží každá deska, na níž figurují kdysi slavná a vlivná jména, ale většinou to dopadne neslaně a nemastně. U Last In Line to zamrzí, protože na začátku bylo zřejmé, že v kapele by nějaký potenciál mohl být. Ovšem leckteré zdání klame.

Jan Skala             


www.lastinlineofficial.com

YouTube ukázka - Ghost Town

Seznam skladeb:
1. Not Today Satan
2. Ghost Town
3. Bastard Son
4. Dark Days
5. Burning Bridges
6. Do The Work
7. Hurricane Orlagh
8. Walls Of Jericho
9. Story Of My Life
10. We Don`t Run
11. Something Wicked
12. House Party At The End Of The World

Sestava:
Andrew Freeman - zpěv
Vivian Campbell - kytara
Phil Soussan - baskytara
Vinny Appice - bicí

Rok vydání: 2023
Čas: 55:48
Label: earMUSIC
Země: USA
Žánr: hard rock

Diskografie:
2016 - Heavy Crown
2019 - II
2023 - Jericho

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 17.05.2023
Přečteno: 693x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.10014 sekund.