Hardrockový prapor, který v minulosti v Norsku držely TNT či Stage Dolls, je předán do dalších povolaných rukou. Kapela Stargazer vydává třetí album „LIfe Will Never Be The Same“ a chce s ním udělat průlom na světovou scénu. Dosud neměla moc štěstí, po vydání debutu musela stavět novou sestavu, chyběli jí peníze a když přišla s druhým albem „The Sky Is The Limit“, čáru přes rozpočet jí udělal covid. Tak snad teď… Zpěvák Tore André Helgemo má velké plány. Ví, o čem mluví, na šanci, kterou Stargazer mají s deskou „LIfe Will Never Be The Same“, se připravoval dlouhá léta, prakticky od doby, kdy jako dítě v osmdesátých letech poslouchal legendy stylu. Uvidíme, zda se k nim Stargazer dokáží přiblížit.
Letos uplyne patnáct let od založení Stargazer, což je důvod k oslavám. Připravujete něco speciálního?
Už vydání „Life Will Never Be The Same“ je oslavou těch patnácti let. Kromě toho, že deska byla skvěle a nečekaně přijata, máme naplánované koncerty na tento rok po celém světě. Takže budeme slavit celý rok každý den.
Jak vznikl název Stargazer, je odvozený od legendární skladby Rainbow?
Ve skutečnosti to s tou skladbou nemá nic společného, i když o ní samozřejmě víme a Rainbow máme moc rádi. Jde o to, že smysl být hvězdářem nás s Williamem (Ernstsenem, kytaristou, pozn. aut.) bylo to první, co nás napadlo při vymýšlení názvu. Vždy mě nebe fascinovalo, zejména v noci, a tak jsem trávil hodiny pozorováním hvězd a představoval jsem si, co všechno se odehrálo před světelnými roky. Dalším zajímavým faktem je to, že když jsme byli ve studiu poprvé se Sorenem Andersonem, tak nám řekl: „Kluci, opravu miluju vaše jméno. Hlavně proto, že nejste žádní shoegazerové a vaše hudba a přístup se k němu skvěle hodí.“
Aktuálně máte na světě novou desku „Life Will Never Be The Same“. Na co odkazuje její název a co je hlavním posláním skladeb?
Tenhle název vznikl jako pracovní, když jsme pracovali na skladbě „Heartbroken“. To bylo před časem a pořád se nám točil v našich myslích, pořád nás provázel, než jsme si řekli, že to bude název desky. Dobře to zapadlo i k tomu, co se dělo v našich životech v poslední době. Bylo to intuitivní a název dobře odhalil i téma alba. Má to více významů a mě se vždy líbí možnost několika výkladů. Jak bylo kdysi řečeno – dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Je to stejné u celého života, který se skládá z neustále plynoucích okamžiků.
Album je vedené ve stylu klasického hard rocku. Myslíš, že tento styl má šanci oslovovat mladé publikum nebo hrajete už jen pro posluchače 40+?
Pevně věřím, že tomu tak bude, protože i mladší posluchači tu hudbu mohou prožívat. Můžeme to vidět i z reakcí, když koncertujeme. Ani u našeho stylu hudby neexistuje datum minimální trvanlivosti. Vždyť si vezmi klasiku. My sami ji zbožňujeme, proto zní i dnes autenticky. Hudba musí být tak dobře zpracovaná, že za mnoho let nebo desetiletí stále působí autenticky a přitažlivě a přináší novou energii. Když to funguje, na jejím stáří nezáleží.
Už máš dostatečný odstup, abys novou desku posoudil a řekl, které skladby máš nejradši?
To závisí na náladě. Na dni, na daném okamžiku, na tom, jak v tu chvíli přemýšlím. Pokud mě ale donutíš, abych vybíral mezi mými dětmi, tak ti řeknu, že se mi líbí, jaký způsobem „Can You Conceive It“ celou desku startuje. Přesně takhle jsem chtěl, aby skladba zněla od prvních demosnímků až k finálové podobě, jakou můžeš slyšet na desce. Na posledním koncertě, který jsme měli, lidi hodně ocenili skladbu „Live Today“. A vypadá to, že velkou sílu naživo má „Rock The Sky“, protože při ní létají pěsti ve vzduchu a lidi s námi zpívají refrény.
Velkou devizou alba je tvůj zpěv. Jaké máš vzory?
Hlavní předností je zachycení dobré melodie, ta dokáže udělat zpěv silný a hodný poslechu. V našem druhu hudby vyžaduje element hlasu pečlivou pozornost a když poslouchám nějakou kapelu a hlas zpěváka mě nezaujme, nechávám to být. Je jednoduché selhat a propadnout. Co se týče mých vzorů, mezi nimi je Robert Plant a další zpěváci, Ronnie James Dio nebo Ian Gillan. Vždycky jsem miloval Ozzyho Osbournea, přestože někteří lidé zapomínají na jeho fantastický hlas, když jim nemusí sedět jako osobnost. Z jiného ranku jsem vždycky miloval Neila Younga. Moc se mi líbí způsob jeho psaní, jeho zacházení s melodiemi akustických kytar a neuvěřitelný cit pro vyladěné melodie.
Jak o svůj hlas pečuješ?
Kouřím a chlastám whisky (smích). Ne, to ne, to není nic dobrého na hlasivky. Existuje mnoho nudných věcí, aby sis zachoval hlas. Je potřeba to dělat. Cvičit, jezdit na kole, chodit, běhat. A taky jíst hodně zeleniny, pít vodu. Dobrý je i citron, zázvor, med a takové věci. Je to všechno o drilu. I tohle je rock n`roll (smích).
Velice mě zaujala instrumentálka „Beyond The Moon“, která má silný bluesový feeling. Je blues složka, která je v tvorbě Stargazer stále důležitější?
Tuhle skladbu miluju. William je v ní naprosto skvělý a je slyšet, jak moc jej ovlivnili jeho hrdinové Gary Moore a Jeff Beck. William má neuvěřitelný smysl pro jemnou melodii, je to on, kdo vnesl bluesový prvek do naší hudby. Vždycky jsem měl rád způsob, jakým hardrockoví zpěváci pracovali s bluesem. Poslechni si Davida Coverdalea na prvních deskách Whitesnake. Tam máš dokonalý mix rocku a blues.
Na novém albu spolupracujete s producentem Sorenem Andersonem. V čem je jeho největší přínos nahrávce? Jak se vám s ním pracovalo?
Poslední dvě desky jsme udělali u Sorena v Medley Studios v Kodani a já doufám, že už nikdy nebudeme točit jinde. On všeho využívá na maximum, což může znít trochu banálně, ale opravdu je to o jeho zkušenostech a kompetentnosti. Pozná, kam chceme jít a pomáhá nám se tam dostat. Pro nás je vždy radost pracovat s takovými lidmi, jako je pan Anderson.
Za jakých okolností Stargazer před patnácti lety vznikli?
Já a William jsme byli dost nespokojeni s hraním převzatých skladeb po hospodách, chtěli jsme dělat něco mnohem vážnějšího, s vlastním materiálem. Proto jsme si vzali skladby, které jsme složili a šli do studia. Tam s námi šli dva najatí, velmi zkušení muzikanti Morty Black a Steinar Krokstad, a to byl okamžik zrození Stargazer. V téhle sestavě jsme udělali první desku.
Po ní jste ale ze scény zase zmizeli…
Nikdy jsme se nerozpadli, ale je pravda, že v průběhu let jsme měli hodně změn v sestavě. William a já jsme už nechtěli opakovat chyby z minulosti, takže kapela jsme byli vždycky hlavně my dva a s tím jsme hledali muzikanty, kteří budou tuto skutečnost akceptovat. I to byl důvod mnoha změn. Také jsme začali stavět vlastní studio u Williama ve sklepě a na to jsme potřebovali čas. Ale teď je všechno hotovo a nic nám nestojí v cestě.
První album s vámi natočil Steinar Krokstad, který hrával se Stage Dolls. Proč vás opustil? Připojil se znovu ke Stage Dolls, kteří zanedlouho vydali album „Always“?
Steinar nikdy nebyl členem kapely, byl jen najat pro toto album. Hrál dobře a vlastně od nás nikdy neodešel, ale když jsme začali natáčet druhé album „The Sky Is The Limit“, tak jsme chtěli bubeníka s jiným přístupem. Šlo hlavně o to, že jsme měli Mortyho Blacka a dostali jsme nápad spojit ho znovu s Mortenem Skogstadem, který také hrával ve Stage Dolls. Šlo nám hlavně o to, že tito dva spolu hráli na „Intuition“ od TNT, což je neuvěřitelná deska, jedna z nejlepších vůbec. Oba na to kývli a tak byl položen základ „The Sky Is The Limit“.
„The Sky Is The Limit“ s vámi natočil basista Morty Black, který léta hrával v TNT. Jaká je jeho pozice ve Stargazer nyní? Některé materiály dokonce uvádějí, že je stále člen kapely, jiné, že novou desku nahrál Jomar Johansen.
Morty je náš stálý session člen, který hrál na všech albech. Jomar se k nám připojil dost pozdě na to, aby se mohl účastnit natáčení „Life Will Never Be The Same“, ale je to výborný basista, který s námi snad vydrží. Musím zaklepat na dřevo.
Nová deska je už pár dní venku. Máte nějaké zpětné reakce od fanoušků?
Je to už pár týdnů, co vyšlo a… panebože, tolik skvělých reakcí a recenzí, které jsme dostali… a přichází další. Fanoušci nás podporují, takže si nemyslím, že by pro nás bylo obtížné koncertovat na jakýchkoliv místech západního světa. V poslední době jsme zaznamenali skvělou odezvu z asijských zemí. Pro Stargazer je současnost docela vzrušující doba.
A turné už tedy připravené máte?
Už jsme něco odjeli s Geoffem Tatem, což dopadlo skvěle a skončilo to tím, že Geoff za námi přišel s tím, jestli mu dáme podepsanou novou desku. Velmi nás chválil. Bylo to docela šílené, hlavně pro mě, protože jsem byl vždycky velkým fanouškem klasických desek Queensrÿche. Na další koncerty vyrazíme v květnu do Dánska a v červnu do Velké Británie. V září se chystáme na akci Rock The Boat. Plány na další turné zatím nemáme, ale jakmile se naskytne vhodná příležitost, rozhodně do toho skočíme.
Hard rock není v Norsku asi nejpopulárnější styl. V osmdesátých letech byli známí TNT a Stage Dolls, ale pak už moc kapel neprorazilo. Myslíš, že se průlom na světovou scénu může povést vám?
Jasně, že tomu věříme. Nemůžeme hrát naší hudbu jen v Norsku, obzvlášť, když se jí chceme živit. Hardrocková scéna v Norsku je příliš malá na to, aby všechno šlo lehce. Takže jsme připraveni vyrazit ven!
Stargazer jsou hodně zaměřeni na hudbu osmdesátých let. Prožil jsi ta léta aktivně jako posluchač?
Rozhodně. V raném mládí jsem obdivoval Mötley Crüe, W.A.S.P., Dio nebo Metallicu, Dokken a další. Všechno jsem to tenkrát nasál. Běhal jsem venku a křičel: „I Wanna Rock!“. Úplně mě to pohltilo, takže jsem začal hrát na kytaru. Ale nejsem z těch, kteří by se obraceli do minulosti, dívám se spíše do budoucna.
|
