Olda Říha je nezmar. Nejen proto, že letos je mu pětasedmdesát, s hudbou začínal už před šedesáti lety kdesi v plzeňských tanečních podnicích a během činnosti Katapultu musel řešit tolik malérů, od zákazu činnosti po smrt většiny spoluhráčů, ale i proto, že stále točí nové desky. Frekvence jejich vydávání není vysoká, v tomto tisíciletí vydal Katapult pouhé čtyři novinky, ale přes pravidelnou spršku ultra negativních recenzí a úšklebků ze strany jak kritiky, tak i rockových posluchačů i toto číslo je úctyhodné. Nové desky se nemůžou rovnat tomu, co Katapult znamenal v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy vyhrával Zlatého slavíka a jeden čas byl tuzemskou rockovou jedničkou. Dnes se to zdá být neuvěřitelné, ale taková tehdy byla doba a hity „Půlnoční závodní dráha“, „Hlupák váhá“, „Až“ nebo „Někdy příště“ prostě fungovaly. A fungují dodnes, i když trochu zestárly.
Co naopak příliš nefunguje, jsou nové desky. Od listopadové revoluce jako kdyby Katapult ztratil nit a nikdy se mu nepovedlo popasovat se s konkurencí jako souputníkům Olympic. Ani Říha není takový kytarista jako Petr Janda, ale to je věc léta dobře známá. Nechme stranou úvahu, proč Katapult vůbec vydává nové desky, když efekt je vždy stejný, a smiřme se s tím, že taková je skutečnost. Mainstreamová média každé vydání zaregistrují, vytvoří mu dostatečné promo, starý fanoušek po desce sáhne a další zklamání je tu. „Radosti života“ a „Kladivo na život“, vydané po smrti Jiřího Dědka Šindeláře, byli tím nejhorším, co Katapult kdy vytvořil (konkurovat jim mohla Říhova sólovka „No Vocal!“ z devadesátých let), je fakt, s nímž nejde nic dělat. Je „Nostalgia“ jiná? Ani moc ne. Je to katapultovský standard. Buď vám vyhovuje, nebo ne, a vedle klasických desek vypadá znovu jako chudý příbuzný.
Chtít po Říhovi, aby desky nezněly jako rozdrnčené demo garážové kapely ze sedmdesátých let, asi nejde. Přestože má v sestavě obstojného basistu Karla Dvořáka a velmi dobrého bubeníka Václava Zimu z Blue Effect, je „Nostalgia“ po řemeslné stránce opět ohlodána naprosto na kost a využívá jen nejnutnější a nejúspornější instrumentaci, někde na hraně primitivních rock n`rollových postupů a hraného neumětelství. Je to škoda, když si člověk vzpomene, že po boku Františka Ringo Čecha a Jiřího Schelingera, či v začátcích Katapultu Říha nepodával úplně špatné kytarové výkony. Budiž mu připsáno ke cti, že ve skladbě „Vizour Jack“ sází docela pevné bluesové riffy (skvělá sóla po něm člověk ani nechce) a celou věc obstojně přibližuje někam k AC/DC sedmdesátých let, k éře s Bonem Scottem. Je to světlé místo desky a její nejlepší skladba. Ještě obstojně zafungují úvodní „Rock & Boogie Man“ a titulní „Nostalgia“, prozřetelně umístěné (stejně jako „Vizour Jack“) na začátek alba. Tam se odehrává to nejdůležitější a poté se všechno začne kazit.
„Long live rock!“ je sympatické staré boogie klasicky katapultovského střihu, v němž zaskočí až poněkud šroubovaný text, který Říhovu projevu nesvědčí, což skladbu naprosto pohřbí. Lépe je ve „Všechno co chceš dostaneš“ a „Třistapětašedesátkrát“, kterým pomohou dechové nástroje, vyplňující hluchá místa, v nichž Říhova kytara skomírá. Slušně zní „Vál 2021“, ale to je všechno. Poslední třetina alba od „Sbohem a šáteček“ je špatná, korunována závěrečnou katastrofální dvojicí „Zahrajem vám rokenrol 2023“ a „Mister Rock a Mister Roll“, které snad nejde brát vážně. Zejména finále, adaptace převzaté věci ze starého repertoáru Semaforu z konce padesátých let, nevzbuzuje ani chuť k smíchu, spíše jen soucitné pokývání hlavou. Takový konec si deska, která může být posledním Říhovým albem, nezasloužila.
Není třeba vyčítat Říhovi, že se na desce obrací ke kořenům stylu, až šedesát let zpět, kdy sám začínal. Kvůli tomu, že „Nostalgia“ je vlastně stařeckým vrtochem, lze mávnout rukou i nad mouchami ve velikosti telat. Každému co jeho jest, ač je to těžké s hodnocením. Vysolit nejnižší známku by bylo snadné, ale nespravedlivé. Sáhnout k hodnocení nejvyššímu prostě nejde. Staré přísloví tvrdí „žij a nech žít“… Tak zůstaňme u poloviny, ta je asi nejspravedlivější.
|
