Když už se zdálo, že Metal Church nemůžou mít větší smůlu, přišel další černý den. Pravděpodobně nejčernější v jejich historii. 26. července 2021 spáchal zpěvák Mike Howe sebevraždu a vypadalo to na konec kapely. Ne že by se Metal Church bez něho neobešli už v minulosti, první dvě kultovní alba natočili i bez něj a stejně žili (spíše živořili) i dalších dvacet let po jeho odchodu. Jenže Howe byl na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let podepsán pod nejlepšími alby „Blessing The Disguise“, „The Human Factor“ a „Hanging In The Balance“, a když se do kapely v roce 2015 vrátil, dalo se mluvit o tom, že ji zachránil, protože po sérii málo přesvědčivých desek, táhnoucí se v podstatě od „Masterpiece“, předložili Metal Church výborný počin „XI“. Znovu se začalo klást rovnítko mezi jeho jméno a název kapely, která se vyšvihla ze spodních příček undergroundu do vyšších metalových kruhů.
Tohle všechno mohlo Howeovou smrtí skončit, v táboře kapely zavládla obrovská nejistota a dlouho se nevědělo, jestli má Kurdt Vanderhoof, jako jediný původní člen (v první nejslavnější fázi se však s Howem v kapele nepotkal) ještě sílu a vůli pokračovat. Kapela se vzchopila a angažovala zpěváka Marca Lopese, kterého si vyhlédla v doprovodné kapele bývalého kytaristy Manowar Rosse The Bosse. A nutno říct, že udělala dobře, Lopes je vokalista nadmíru schopný, disponující nadmíru zajímavým a energicky rvavým hlasem, což jej může přirovnávat k Howeovi. A to je to, co Metal Church potřebovali, protože moc dobře vědí, že zpěvák dělá kapelu a nahrazení Mikea Howeho je věc nadmíru těžká. Lopesovi se to povedlo skvěle. Nesnaží se svého předchůdce napodobovat, jde si svým směrem, k čemuž využívá vlastních výrazových prostředků, ovšem do soukolí US-power metalu typického metal churchovského střihu zapadá takřka dokonale.
I díky němu je novinka „Congregation Of Annihilation“ deskou zdařilou až nad očekávání. Ta nebyla vysoká, každý, kdo se zajímá o Metal Church ví, že se jejich diskografie vyznačuje nebývale kolísavou kvalitou jednotlivých alb. Když si odmyslíme první pětici desek, které vyšly v rozmezí let 1984 až 1994 a které dodnes představují to nejlepší, co kapela vypustila do světa, zbydou méně přesvědčivá díla, která následovala po comebacku, jenž nejprve do řad Metal Church přivedl původního, dnes už zesnulého zpěváka Davida Waynea, následovaného Ronnym Munroem a nebohým Howem. Situace nebyla zrovna příznivá, ovšem „Congregation Of Annihilation“ představuje velmi příjemné překvapení, které se v novodobé (hovoříme o tomto tisíciletí) historii Metal Church může řadit k nejlepším počinům.
Kapela tlačí na pilu, kope, jako kdyby si chtěla dát očistnou kůru po prožitém traumatu a nabízí čistou esenci amerického power metalu. Nejlepším příkladem je titulní skladba „Congregation Of Annihilation“, která je v kvalitativní hierarchii následována skvostnou „Me The Nothing“ s pronikavým refrénem, hymnickou „Pick A God And Prey“, energicky natlakovanou „Making Monsters“ a výbornou „Chilkdren Of The Lie“, jež dává dostatečný prostor jak pro velmi dobrá sóla Ricka Van Zandta, jenž melodickými nápady ohromuje i na jiných místech alba, tak i pro vyklidněné akustické hrátky Kurdta Vanderhoofa, což je pro tuto desku pravé koření. Tyto skladby můžeme označit za vrchol alba, ale není to až tak spravedlivé vůči zbytku desky, protože ten za nimi moc nepokulhává. Celek tvoří oslavnou ódu na klasický metal, která se potom, co se stalo v poslední době, od Metal Church ani nečekala.
„Congregation Of Annihilation“ může pro Metal Church představovat návrat v plné parádě. Zdá se, že s Lopesem tato letitá parta našla správnou parketu a vytvořilo dílo, na němž může stavět dál. Možná je teď osud kapele nakloněn tak příznivě, jak tomu nebylo dlouhá léta předtím. Pokud současná situace vydrží, mohou Metal Church na stará kolena ještě dokázat velké věci.
|
